Lanna Adalbert st.

Císařský loďmistr, podnikatel, zakladatel rodinné firmy, stavitel a průkopník průmyslu (* 23. 4. 1805, České Budějovice, † 15. 1. 1866, Praha)

Adalbert (Vojtěch) rytíř Lanna

Narodil se v domku č. 3 u areálu loděnice ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic jako syn loďmistra Thaddäuse (Tadeáše) Lanny (1773–1828) a Terezie roz. Masákové (1773–1832), ve čtvrté generaci plavců, zřízenců solního úřadu a též c. k. loďmistrů, přišlých do Budějovic od Travenského jezera ze Solné komory. Od útlého věku vyrůstal v prostředí obchodu a plavby na řekách povodí Vltavy i Labe. Absolvoval budějovické piaristické gymnázium a 1820 ho otec vyslal studovat na Polytechnický ústav Království českého v Praze, předchůdce ČVUT. Tříleté studium přes zájem o mechaniku a strojnictví však po dvou letech ukončil kvůli horkokrevnému sporu s profesorem a ředitelem Františkem Josefem Gerstnerem. Otec, který v té době navyšoval své příjmy c. k. loďmistra ve schwarzenberských službách provozem solní plavby s 12 loděmi na vlastní účet a vystavěl roku 1821 při silnici na budějovickém pražském předměstí zájezdní hostinec U Zelené ratolesti, jej vzal zpět k sobě „do učení“. Mladý Adalbert se osvědčil při stavbě lodí i voroplavbě a projevil svou odvážnou a průbojnou povahu. Jeho záchranu před utonutím při plavbě za vyšší vody, kdy se s ním v létě 1824 rozlomila loď v propusti jezu nad mlýnem u Dolního Lipovska, dodnes připomíná Lannův kříž. Jako teprve dvacetiletý plavec složil 1825 náročnou zkoušku a získal vrátenský patent. V témže roce naložil vorový pramen o pěti tabulích zbožím a vydal se s ním na svou první plavbu do Hamburku. Úspěch jeho dálkové obchodní výpravy, zejména prodej dubového dřeva, grafitu a navázání obchodních kontaktů, pozdržely jeho návrat ze severského přístavu přes Berlín natolik, že se začalo hovořit o jeho možném vystěhování do Ameriky. Po smrti otce v létě 1828 převzal nejen rodinný provoz, ale i odpovědnost za matku a sourozence – starší bratr Johann po studiu práv působil již jako c. k. soudce při hlavní správě v Hluboké nad Vltavou. Na žádost matky byl 1828 ještě jako 23letý prohlášen za zletilého a ustanoven ředitelstvím schwarzenberského panství c. k. loďmistrem. Rozšířil dosavadní aktivity, zejm. o dálkový obchod s dřívím do Prahy a Německa, navazoval smlouvy s majiteli největších panství, bedlivě sledoval výstavbu Koněspřežní železnice Budějovice–Linec–Gmunden, zahájenou 1828 v úseku Budějovice–Kerschbaum. Na podzim 1829 byl v Čechách zcela uvolněn obchod solí, přinášející svobodu podnikání, a tento rok bývá považován za počátek rodinné firmy Lanna. Státní loděnici s domkem a příslušenstvím ve Čtyřech Dvorech vydražilo hlubocké panství za 870 zl. k. m., areál Lannovi od roku 1832 pronajalo a 1852 odprodalo; odtud název Lannova loděnice. Změny se v rychlém sledu odehrály také v Lannově rodinném životě: Po úmrtí matky v létě 1832 si následující rok vzal za ženu Philippine Peithnerovou (1803–1833). Po jejím náhlém skonu se Lannovou manželkou počátkem 1835 stala její sestra Josephine (1811–1893), s níž měl dvě děti, Adalberta Lannu ml. a Philippine (1848–1918).

Na počátku 30. let 19. století se Lanna stal nájemcem i největším uživatelem vodních staveb mezi Českými Budějovicemi a Prahou. Roku 1831 získal veškeré zakázky na práce při údržbě a splavňování Vltavy (žádost o splavnění horního úseku z Vyššího Brodu do Budějovic nebyla vyslyšena) a 1833 i Labe až k hranicím Saska, které byly opakovaně prodlužované až do roku 1862. Počátkem 40. let splavnil rovněž Lužnici, Nežárku a Blanici a postoupil je po náhradě výloh k všeobecnému užívání. Vystavěl nové nebo rekonstruoval staré jezy, ve všech postavil vorové propusti, provedl regulační práce, prohrábky a zpevnění břehů. Zprovoznění toků pro plavbu a plavení dřeva mělo mimořádný význam při zhodnocování přírodního bohatství zejména schwarzenberského, buquoyského a černínského panství a Lanna od počátku konkurenci nedával šanci ani cenou, ani parametry a včasností provedení. Vedle stavby lodí sám provozoval většinu říční dopravy soli, dřeva, grafitu a dalšího zboží jak tradičně do Týna nad Vltavou a Prahy, tak dál do Polabí a Německa. Dokázal prezentovat potřebnost a kvalitu prací pro zájmovou veřejnost i stát, každoročně pořádal inspekční plavby pro nejvýznamnější úředníky. Když Budějovicemi v září 1835 projížděl císař Ferdinand I. Dobrotivý (1793—1875), nechal Lanna vztyčit za Dlouhým mostem slavobránu s více než 30 m vysokým obeliskem a mocnáře zdravil slavnostní zástup plavců v stejnokrojích.

Vkladem 3 000 zlatých do nedostatkem financí trpícího podniku se roku 1831 stal akcionářem a 1832–1846 i provozovatelem koněspřežní železnice v úseku Budějovice–Linec. Vydržoval až 800 koní, na trase obhospodařoval vlastní zájezdní hostince včetně dodnes dochovaného zařízení při stanici v Kerschbaumu a v roce 1831 nově přestavěného původního objektu v Budějovicích. Zde se mu přes odpor měšťanů podařilo 1834 prosadit prodloužení trati vnitřním městem až ke skladům v areálu U Zelené ratolesti na břehu Vltavy. Spojil říční i železniční přepravu do uceleného systému a ovládl obchod solí mezi Horním Rakouskem a Čechami. Strategický význam měl vývoz grafitu z jihočeských dolů, na jehož těžbě se vlastnicky podílel, a který přepravoval dále po vodě až do Hamburku a pro vývoz do Anglie i Ameriky. Po skončení nájemní smlouvy si navazující smlouvou zajistil, že mu bude postoupeno veškeré zboží určené pro další transport po Vltavě. Od roku 1856 železnici provozovala Západní dráha císařovny Alžběty.

obr. k článku: Lanna Adalbert st.

V roce 1841 zakoupil Lanna pozemky v Litvínovicích u Budějovic a vystavěl při břehu Vltavy pilu a parketárnu. Řeka zajistila pohon i dopravu, řezivo bylo zasíláno vory a loděmi do Prahy i Hamburku, parkety byly dodávány na stavby do Lince, Vídně, Salzburgu, Prahy, později také na přestavbu zámku Hluboká. Výroba parket byla po požáru 1858 přesunuta do Prahy. V budějovické loděnici během desetiletí znásobil počet vyrobených dřevěných lodí z vyšších desítek na stovky kusů (1851 na 350 ks ročně, 1852 již 439 lodí), určených z velké části pro německý trh, a proměnil tak město na vnitrozemský přístav. Loděnice měl také v Týně nad Vltavou a v Ústí nad Labem. Lodní doprava zůstávala páteří jeho podnikání i při rozvoji železnic, které nezřídka kanibalizovaly na tomto produktovém portfoliu. Díky znalosti řek, stavby lodí a organizačním schopnostem si vysloužil přezdívku „Vltavský admirál“. Ačkoli ve svých loděnicích stavěl dřevěná plavidla, stál i u počátků paroplavby na Labi a Vltavě.

S budějovickými společníky založil 1841–1843 slévárnu v Adolfově (Adolfstahl), nesoucí jméno Jana Adolfa II. ze Schwarzenbergu, předzvěst jeho dalšího důlního a hutnického podnikání na Kladensku. Věhlas a čestné občanství Prahy mu přinesla stavba Řetězového mostu císaře Františka I. v roce 1841, teprve druhého pražského mostu, dnes v podobě mostu Legií spojujícího Národní třídu se Smíchovem, a výstavba Smetanova nábřeží, navazujícího na pravém břehu na jeho předmostí a tvořící až k Staroměstskému jezu u Karlova mostu ikonické korzo s výhledem na Pražský hrad. Stavbu Lanna dozoroval z lodi s kanceláří a ložnici, ukotvené přímo u mostu. Podílel se i na infrastrukturních projektech, roku 1845 realizoval rozsáhlé protipovodňové práce na silnici mezi Malou Chuchlí a Zbraslaví. K propojení Písku a Tábora přes Vltavu vystavěl 1847 řetězový most v Podolsku, přeložený 1975 u Stádlce přes Lužnici.

Na počátku moderního železničního podnikání firmy Lanna stálo První pražské parostrojní nádraží, dnes Masarykovo nádraží, vybudované v konsorciu s firmou Bratři Kleinové v letech 1844–1845 jako koncová stanice na trati Olomouc–Praha Severní státní dráhy, která poprvé spojila Čechy s Moravou a Prahu s Vídní. Na základě rakousko-saské dohody byla trať podle návrhu Aloise Negrelliho a Jana Pernera prodloužena 1842–1851 do Podmokel, dnes místní části Děčína, a napojena na trasu do Drážďan. Její dominantou se stal Negrelliho viadukt ve vyústění trati do vnitřního města v Praze, vystavěný v letech 1846–1849 za použití parních strojů; dosud nejdelší železniční most ve střední Evropě.

Ve vzepjaté atmosféře roku 1848 se Adalbert Lanna st. stal spíše nechtěným účastníkem veřejného dění. V rodných Budějovicích byl povolán jako velitel setniny Národní gardy a zvolen jako poslanec neúspěšně připravovaného Zemského sněmu. Sdílel záporné stanovisko pražského Národního výboru, odmítající začlenění českých zemi do sjednoceného Německa a volby do Národního shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem. Mluvil německy a po matce i česky, jako „Budvajzr“ v specifické směsici obou jazyků, odolával nacionalismu, necítil se být Čechem ani Němcem, ale rakouským zemským patriotem z Českého království. Roku 1850 byl zvolen 1. prezidentem českobudějovické Obchodní a živnostenské komory, stal se iniciátorem a 1856 spoluzakladatelem zdejší Městské spořitelny, štědrým donátorem školství, spolkových a dobročinných aktivit.

Různou měrou se podílel na vzniku dalších zpracovatelských provozů a výrobních podniků. S bratry Kleinovými uvedl v roce 1843 do provozu parní mlýn v Lovosicích, vytěžoval kamenolomy v Těchnici a na dalších místech u Orlíka a Slap, v Budějovicích od 1847 vlastnil mlýn na obiloviny, sloužící i jako drtírna grafitu a sádry, s J. A. Schwarzenbergem v areálu U Zelené ratolesti zřídil 1852 velkokapacitní máčírnu a sušárnu lnu, provozovanou 1855–1866, stal se 1852 jedním ze zakladatelů a členem správní rady Továrny na keramiku a kameninu Kriegel & Co. v Přívozní ulici na pražském Smíchově.

Když prospektor Jan Váňa v listopadu 1846 narazil v Kročehlavech u Kladna na mocnou uhelnou sloj, otevřela se tím nová a dramatická etapa Lannova života a firmy. Vstoupil do uhelného obchodu s vkladem 690 000 zlatých. V roce 1847 se spojil s důlním podnikatelem, majitelem ostrova Žofín (Slovanského ostrova) a Pražských mlýnů v Praze, Václavem Novotným. Z původního těžířstva černého uhlí v okolí Vrapic a Cvrčovic vznikla společnost Pražské uhelné doly u Kladna, k níž se 1848 připojila firma Bratři Kleinové, vlastnící důlní díla téměř ve všech revírech v Čechách a na Moravě. Společně založili novou korporaci Kladenské kamenouhelné těžařstvo, která v únoru 1850 podala žádost o udělení koncese na stavbu železáren, budoucí Vojtěšské huti (Adalbertshütte) v Kladně.

Po objevení ložisek železné rudy v blízkosti Nučic u Prahy Lanna 1851 odjel na pracovní a studijní cestu do Anglie, kde kromě světové výstavy v Londýně navštívil především hutní a uhelné podniky v okolí Manchesteru a posléze také na kontinentě v Belgii a na Rýně. V témže roce se od Kladenského kamenouhelného těžařstva oddělila nová společnost s původním názvem Kladenské železářské těžařstvo a v dubnu 1854 zahájila stavbu Vojtěšské huti, nesoucí jméno Adalberta (Vojtěcha) Lanny. Vzhledem k potřebě dalších investic se dosavadní společnosti 1857 spojily s majitelem vrapických dolů a zakladatelem českého řepného cukrovarnictví Robertem Florentinem a slezským podnikatelem, vlastníkem dolů a železáren ve Vlkýši u Plzně Hermannem Dietrichem Lindheimem a založili Pražskou železářskou průmyslovou společnost s nevídaným kapitálem 9 milionů zlatých, které vídeňský Credit-Anstalt poskytl úvěr ve výši 3,5 milionu zlatých. Hlavní část produkce hutí v návaznosti na budování železnic tvořily kolejnice. S přesunem těžiště aktivit nechal Lanna st. vystavět Palác Lanna, nové sídlo rodinné firmy v Praze, podle návrhu Ignáce Ullmanna na nároží dnešní Hybernské a Havlíčkovy ulice, proti Masarykovu nádraží.

Akciovou společnost Buštěhradské dráhy založil A. Lanna st. se společníky v roce 1853 primárně k zajištění dopravy uhlí. Stavba první trati z Kladna do Kralup nad Vltavou, kterou 1854–1856 prováděli její největší akcionáři, kolejovou trať bratři Kleinové a objekty A. Lanna, navázala na Severní státní dráhu a zajistila rozvoz uhlí do Prahy a Polabí, remorkáží po vodě do Saska a dále do Magdeburgu. Pro nákladní přepravu železné rudy a vápence mezi Kladnem a ložisky v Nučicích a Tachlovicích Lanna a Bratři Kleinové vystavěli 1858 trať Kladensko-Nučické dráhy. Skutečný boom železničního podnikání v následujících dvou desetiletích vyvolal nový koncesní zákon z roku 1854, vedoucí k úplnému rozprodeji státních železnic a poskytující státní garance pro soukromé dráhy. A. Lanna st. 1856–1859 zbudoval s bratry Kleinovými pod vedením Johanna Schebka trať Pardubice–Liberec Jihoseveroněmecké spojovací dráhy s malebnou partií patrového kamenného Sychrovského viaduktu. Prahu s Plzní a k bavorským hranicím spojila 1860–1862 stavba železnice České západní dráhy, a přes zhoršující se zdravotní stav se Lanna v letech 1854–1865 ještě aktivně spolu s J. Schebkem podílel na projektu Turnovsko-kralupsko-pražské dráhy, k jejímž největším akcionářům rovněž patřil. Železničním epilogem se stala příprava vysněné spojnice Vídně s Prahou přes Budějovice a trasou do Plzně, když se v nelehké soutěži krátce před smrtí významně zasloužil o udělení koncese společnosti Dráhy císaře Františka Josefa, založené 1863 J. A. Schwarzenbergem.

Hutní podnikání na Kladně poznamenala koncem 50. let krize. Pražská železářská společnost musela redukovat kapitál, v roce 1862 byla akcionována a ředitelství přesunuto do Vídně. Oddlužení podniku ve výši přes 7 milionů zlatých těžce dolehlo na A. Lannu st. a řadu jeho obchodních partnerů a přátel. Ve prospěch nákladného projektu přenechal již 1855 obchod dřívím bratrovi Thomasovi Lannovi (1812–1867) a jeho společníkovi Janu Brabcovi, byť si zachoval rozhodný podíl. Deskové velkostatky v jižních Čechách, které vlastnil od roku 1840, Poříčí se zámkem, pivovarem a osadou Včelnou prodal Eduardu Claudimu (1810–1884), a Vracov v roce 1859 knížeti J. A. Schwarzenbergovi. Zklamání dovršilo, když byl v roce 1863 na generálním shromáždění akcionářů odvolán z vedení nové Pražské železářské společnosti, a.s. Zůstal pouze členem dozorčí rady, jako i později jeho syn A. Lanna ml.

Během třiceti let, kdy byla A. Lannovi st. státem svěřena údržba povodí Vltavy a Labe, prošly krajina a využití říčních toků výraznou proměnou. Stál u počátků paroplavby, zkušenostmi a zřejmě také stavebním materiálem napomohl podnikateli Johnovi Andrewsovi (1787–1847) a konstruktérovi Josephu Johnovi Rustonovi v roce 1841 spustit na vodu první parník Bohemia. Parní lodě potřebovaly zajistit větší plavební hloubku, úpravy na Labi tehdy pokročily do takové míry, že byla možná plavba osobních parníků z Hamburku do Mělníka a za zvláště příznivých podmínek až do Prahy, tj. do přístavu Karlín. Na vltavské části plné překážek navrhoval zřízení plavebních komor prioritně na pražských jezech, zprvu i plavebního kanálu tunelem pod vrchem Letná. Roku 1856 si Lanna bez přispění stavebního ředitelství sám zakoupil dva plovoucí parní bagry. Poprvé v Čechách byly tyto stroje pro stavební práce použity firmou Lanna 1857–1858 při budování přístavu na levém břehu Labe, dnes Přístavu Děčín–Rozbělesy.

Vznik Pražské paroplavební a plachetní společnosti v roce 1857, přímého nástupce historické Pražské plavební společností z 1822, byl spojený se získáním koncese na nákladní paroplavbu mezi Kralupy a Hamburkem za účelem transportu uhlí do Saska a Pruska. Lanna jako přední akcionář flexibilně pro remorkáž dodal 24 dřevěných vlečných lodí vyrobených v loděnici, zvlášť k tomu v letech 1856–1857 zřízené v Kralupech. Sám však jejímu podnikání konkuroval, jak na trati Severní státní dráhy do Drážďan, tak i vlastní dopravou uhlí až do Hamburku zakoupeným kolesovým remorkérem Kladno s desítkou člunů, když v prvních letech parníky společnosti selhávaly. Po iniciačním setkání v Měšťanské besedě počátkem roku 1865, se spolu s budoucím pražským primátorem Františkem Dittrichem A. Lanna st. stal spoluzakladatelem Pražské společnosti pro paroplavbu na řece Vltavě (Prager Moldau-Dampfschiffahrts-Gesellschaft) založené ke dni 25. dubna 1865, předchůdkyně Pražské paroplavební společnosti. Přes panující nedůvěru v rozvoj osobní dopravy byl jejím významným akcionářem. Slavnostní první plavba z Prahy do Štěchovic parníkem Praha zhotoveným firmou Ruston & CO. se uskutečnila 26. srpna 1865.

V roce 1865 byl vyznamenán Řádem železné koruny III. třídy, opravňující jej a jeho rodinu k povýšení do šlechtického stavu, který převzal až po jeho smrti syn A. Lanna ml. Zemřel 15. ledna 1866 v Praze důsledkem vyčerpání na selhání srdce. Pohřeb se stal velkolepou událostí, hold mu vzdali nejvyšší představitelé šlechty, politického, společenského a hospodářského života, stejně jako průvody horníků a plavců. Pochován byl v pronajímaném hrobě a později v hrobce Lanna, sdílené s rodinnou Schebek na pražských Olšanech. Lannův pomník v Českých Budějovicích byl slavnostně odhalen 24. května 1879.

Hlavačka Milan
Kopáček Jiří

Textové zdroje
PEEZ, Ernst Alexander. Adalbert Lanna, ein Bild aus der österreichischen Industrie. Österreichische Revue. Wien, 1867.
KRATOCHWIL, Karl; MEERWALD, Alois. Heimatbuch der Berg- und Kreisstadt Böhmisch-Budweis: mit einer Sammlung von alten und neueren Sagen. Böhmisch Budweis: Karl Kratochwil & Comp., 1930.
SAK, Robert. Adalbert Lanna, český podnikatel. Věc veřejná. 2012, roč. 10, č. 3, s. 6–7.
BAUER, Zdeněk. Stavební stroje firmy Lanna. Praha: Corona, 2005. ISBN 80-86116-29-8.
ZAHRNHOFER, Kateřina. Lanna, Österreichische Unternehmerfamilie in Böhmen (18.–20. Jahrhundert). Disertační práce. Linz: Johannes Kepler Universität Linz, Sozial- und Wirtschaftswissenschaftliche Fakultät, 2012.
tech. realizeace ©
nahoru