Váňa Jan
Pocházel z Hořovicka na Podbrdsku, které se za hraběte Rudolfa Bruntálského z Vrbna (1761–1823) stalo významným centrem železářského průmyslu s vysokými pecemi v Komárově a Jincích. Narodil se do rodiny důlního dozorce železnorudného dolu Ostrý Jana Váni. Zcela základní vzdělání získal na škole v Jincích, ale již od dvanácti let pracoval s otcem v dole. Další praxe jej čekala v příbramských dolech (1825–1828), na Moravě a snad i v Uhrách. Z Jemnice, ležící jihozápadně od moravské Třebíče, kde se tehdy neúspěšně obnovovalo dobývání stříbra, si Váňa přivedl i manželku Annu rozenou Holečkovou (1810–1887)
Po návratu do Čech se stal dozorcem při stavbě stok na Strahově a Hradčanech v Praze. V polovině 30. let. 19. stol. se věnoval nepříliš výnosnému dobývání minerálních barev mezi Slaným a Velvary, přičemž bydlel v Podlešíně. Štěstí zde Jan Váňa poprvé zkoušel i při pátrání po černém uhlí. Po neúspěchu vlastních pokusů nabídl své služby v roce 1838 nájemci strahovského pivovaru Antonínu Vítkovi (1789-1845). Ten jej zaměstnal jako horního dozorce a zároveň své síly spojil s dalším významným pražským podnikatelem, mlynářem a majitelem Žofína – Slovanského ostrova Václavem Novotným (1777-1851). Již koncem 30. let 19. stol. svou pozornost odvrátili od zvoleněveských výchozů do nadějného směru Vrapice–Kladno, obdobně jako další soukromý těžař Václav Černý (1772–1842), dosud zde dominující velkostatek Buštěhrad a od roku 1842 i Státní kutební komise. Na sousedním buštěhradském panství bylo černé uhlí objevováno a těženo již v rozmezí let 1760–1775. Z opačné strany naopak, až do napoleonských válek, postupovali kladenští benediktini. Nejintenzivněji hledali na Kladensku uhlí Vítek a Novotný v letech 1840–1843 v lokalitách od Hnidous k Brandýsku a od Dubí ke Kročehlavům a Štěpánovu, zejména u Dříně v tzv. Psím luhu. Všechny prospekční práce prováděl důlní Jan Váňa, dělníky najímal jen příležitostně k větším vrtacím pracím. Tyto činnosti i udělování licencí provázely nesmiřitelné konflikty a vleklé soudy. Porušování zákonů a kutání bez povolení byly běžnou praxí. Aktivity Jana Váni a jeho zaměstnavatelů nebyly výjimkou, úspěchu se přiblížil v jámě pojmenované po Antonínu Vítkovi severozápadně od Vrapic, dohloubené v roce 1840 do 42,5 m. Poté musely být práce přerušeny a šachta byla po dlouhých sporech přiřknuta v lednu 1844 do vlastnictví Černého dolů.
Zájem Václava Novotného o hledání uhlí jižněji od dříňských pokusů znovu ožil až v roce 1846. A právě zde se Janu Váňovi podařilo na počátku listopadu 1846 narazit na katastru obce Kročehlavy u Kladna v nepatrné hloubce 21 m na uhelnou sloj (nálezná šachta Kateřina Josefa) a definitivně tak potvrdit směr uhelné sloje. Úspěch podpořil vznik nové podnikatelské společnosti Pražské uhelné doly u Kladna (Prager Kohlenbergwerk nächst Kladno) nazývající se od července 1848 Kladenské kamenouhelné těžařstvo (Kladnoer Steinkohlengewerkschaft). Zde již dominoval kapitál moravské rodinné firmy Bratři Kleinové a průmyslníka Adalberta Lanny st. Jan Váňa se těšil jejich přízni a stal se hormistrem a v březnu roku 1852 prvním kladenským báňským ředitelem.
V Kladně Jan Váňa úspěšně vyhloubil první doly Václav (hlouben v roce 1848, uhlí nafáráno ve 130 m), pojmenovaný po Václavu Novotném, a František (1848–1852, 171 m), pojmenovaný po Františku Kleinovi. Následovaly další Váňovy úspěšné doly Layer (1855–1857, 231 m), pojmenovaný po řediteli c. k. Kutebního ředitelství v Čechách Michaelu Layerovi (1796-1851) a Amalie (1858–1862, 285 m). Ústředním dolem se stala šachta Václav v sousedství budoucí Vojtěšské huti, těžba zde probíhala do roku 1882. Ze spojení kladenského důlního a hutního průmyslu vznikla v červenci 1857 Pražská železárenská společnost (Prager Eisenindustrie Gesellschaft) a Váňa se stal i ředitelem vrapických dolů Ludvík, Hoffnung a Vítek. Rozvoj uhelného průmyslu i městečka Kladna Jan Váňa vítal, ovšem v rozporu s dalšími plány Adalberta Lanny se stavěl proti budování železáren. První dvě vysoké pece byly zapáleny v letech 1855 a 1856, další čtyři pak v období 1858–1860. Váňův nekrolog doslova uváděl: „Mezi tím se společnost nadzmíněná jinými oudy rozmnožila a na Kladně povstaly (ač proti vůli ředitele Váňy) velkolepé železné hutě.“ Přesto z podnětu nadřízených s bratrem Josefem Váňou v 50. letech 19. stol. úspěšně pátrali v údolí Loděnického potoka a v okolí Nučic po dalších ložiscích železné rudy. Josef Váňa se pak stal prvním „Obersteigerem“ nučických železnorudných dolů, které vedl v 60. a 70. letech 19. stol.
Pro zásobování kladenské huti nučickou rudou byla v letech 1857–1858 vystavěna Kladensko-nučická dráha. Nebyla to ovšem první nákladní parostrojní železnice na Kladensku. Rostoucímu objemu kladenské uhelné těžby přestala odpovídat kapacita stovek koňských povozů i lánské koněspřežky. S cílem napojit uhelné doly na železniční síť byla 1853 založena akciová společnost Buštěhradské dráhy. Ta jako první postavila v letech 1854–1856 úsek údolím Zákolanského potoka propojující Kladno s Kralupy nad Vltavou, kde navázala na Severní státní dráhu do Podmokel na saských hranicích.
Všechny ohromné zisky z těžby kladenského uhlí polykalo rozšiřování a vylepšování Vojtěšské huti, a ani to nestačilo, neboť k úspěchu kladenské železárny dovedl až ředitel Julius Jacobi (1831–1889) po roce 1868. Ohromné výdaje vynakládané na stavbu hutí si v roce 1862 vyžádaly akcionování PŽS a vstup vídeňského kapitálu úvěrního ústavu Credit Anstalt. Proměnu dovršilo přenesení sídla správní rady z Prahy do Vídně, dohodnuté na valné hromadě v září 1863. To vše proti vůli Jana Váni, který posléze rezignoval na ředitelské místo. Po odstěhování z Kladna do Prahy náhle onemocněl a zemřel 27. června 1864 v pouhých 53 letech. Jaké oblibě se těšil u horníků i obyvatel Kladna osvědčil ohromný až osmitisícový průvod během Váňova pohřbu na starý kladenský hřbitov. Přišli se s ním rozloučit takřka všichni, kdo v Kladně a okolí tehdy bydleli.
Vzhledem k významu, jaký měl Jan Váňa pro rozvoj kladenského důlního a potažmo i hutního průmyslu, připomíná jej v Kladně hned několik památek včetně Váňovy ulice. K nejvýznamnějším patří hrobka Váňovy rodiny na novém kladenském hřbitově s nápisem „Johann Wannia, Bergbau Director“ a takzvaný Váňův kámen, poprvé vztyčený v dubnu roku 1854 u nálezné šachty Kateřina Josefa, který se v prosinci roku 1953 stal součástí známého sousoší Hornictví od sochaře Ladislava Nováka v parku před kladenským gymnáziem.
Karel Drvola
Jiřína Kádnerová
