Buštěhradská dráha
Akciová společnost Buštěhradské dráhy (Buschtěhrader Eisenbahn) byla ustavena roku 1853 majiteli dolů kladenského a buštěhradského revíru společně s knížetem Karlem Egonem II. z Fürstenbergu, tehdejším vlastníkem pražsko-lánské koněspřežky. K největším podílníkům patřili bratři Kleinové, Adalbert Lanna starší a Florentin Robert. Společnost získala koncesi k přestavbě zmíněné koněspřežné dráhy na parostrojní provoz a k novostavbě trati z Kladna do Kralup nad Vltavou. Přestože podnik nesl název po Buštěhradském panství, samotným městem železnice nikdy neprocházela.
První stavební etapou se stala trať Kladno – Kralupy nad Vltavou, vybudovaná v letech 1855–1856 v údolí Zákolanského potoka. Úsek realizovali sami akcionáři: zemní práce a pokládku svršku prováděla firma bratří Kleinů, mostní a pozemní objekty zajišťoval Adalbert Lanna st. V Kralupech dráha navázala na Severní státní dráhu i na labsko-vltavskou plavbu, což umožnilo další přepravu uhlí vodní cestou. Na tento dopravní uzel navázala od roku 1857 Kladensko-nučická dráha, určená pro transport železné rudy a vápence z ložisek v Nučicích a Tachlovicích do kladenských hutí.
V roce 1863 společnost přistoupila k modernizaci pražsko-lánské koněspřežky. Dodavatel Jakub Habl přebudoval úsek nádraží Praha-Dejvice (Praha-Bruska) – nádraží Kladno (Kladno-Vejhybka) a prodloužil jej do nádraží Praha-Bubny, čímž buštěhradskou síť napojil na pražský železniční uzel a Severní státní dráhu, pro kterou se Bubny staly překladištěm v nákladní dopravě. Zásadní územní expanzi přinesla druhá koncese z 1. července 1868 na výstavbu tzv. České severozápadní dráhy. Během 70. let 19. století společnost a externí dodavatelé (Kraus & Stöhr, Schön & Wesely, Macan & Muzika) uvedli do provozu tratě z Prahy přes Lužnou u Rakovníka a Rakovník do Chomutova s navazujícími větvemi do Vejprt, Karlových Varů, Chebu a Františkových Lázní. V letech 1873–1875 přibyly úseky do Prunéřova a Reitzenhainu, v další dekádě do Kraslic a Klingenthalu.
V pražském uzlu vybudovala společnost v letech 1870–1872 technicky náročnou trať Smíchov–Hostivice překonávající Prokopské údolí pomocí dvou vysokých Hlubočepských viaduktů, která pro své trasování získala označení „Pražský Semmering“. Nákladní dopravu uhlí rozšířila o železnou rudu, vápenec, zemědělskou produkci Žatecka a postupně rozvinula i dálkovou osobní dopravu do západočeských lázní.
Podnik si vybudoval specifickou architektonickou identitu, kterou formoval hlavní inženýr stavebního oddělení Josef Chvála a jeho následovníci Saturnin Heller a Antonín König. Typové výpravní budovy vykazovaly pozdně klasicistní tvarosloví s charakteristickou pásovou rustikou a přízemními arkádami. Administrativním centrem se stala budova ředitelství Buštěhradské dráhy v dnešní ulici Politických vězňů v Praze.
K 1. lednu 1923 byla společnost zestátněna a začleněna do Československých státních drah (ČSD). V průběhu 20. století prošly jednotlivé traťové úseky dílčími přeložkami či útlumem. Historické zázemí železnice v Lužné u Rakovníka bylo transformováno na Muzeum Českých drah. Připravovaná modernizace a zdvojkolejnění trati Praha – Kladno, zahrnující přestavbu nádraží Praha-Bubny a budoucí napojení na Letiště Václava Havla, přímo využívá a transformuje původní trasování a infrastrukturu z 19. století.
Kopáček Tadeáš
