Lanna Adalbert st.

Adalbert (Vojtěch) rytíř Lanna

Narodil se v domku č. 3 u areálu loděnice ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic jako syn loďmistra Thaddäuse (Tadeáše) Lanny (1773–1828) a Terezie roz. Masákové (1773–1832), ve čtvrté generaci plavců, zřízenců solního úřadu a též c. k. loďmistrů, přišlých do Budějovic od Travenského jezera ze Solné komory. Od útlého věku vyrůstal v prostředí obchodu a plavby na řekách povodí Vltavy i Labe. Absolvoval budějovické piaristické gymnázium a 1820 ho otec vyslal studovat na Polytechnický ústav Království českého v Praze, předchůdce ČVUT. Tříleté studium přes zájem o mechaniku a strojnictví však po dvou letech ukončil kvůli horkokrevnému sporu s profesorem a ředitelem Františkem Josefem Gerstnerem. Otec, který v té době navyšoval své příjmy c. k. loďmistra ve schwarzenberských službách provozem solní plavby s 12 loděmi na vlastní účet a vystavěl roku 1821 při silnici na budějovickém pražském předměstí zájezdní hostinec U Zelené ratolesti, jej vzal zpět k sobě „do učení“. Mladý Adalbert se osvědčil při stavbě lodí i voroplavbě a projevil svou odvážnou a průbojnou povahu. Jeho záchranu před utonutím při plavbě za vyšší vody, kdy se s ním v létě 1824 rozlomila loď v propusti jezu nad mlýnem u Dolního Lipovska, dodnes připomíná Lannův kříž. Jako teprve dvacetiletý plavec složil 1825 náročnou zkoušku a získal vrátenský patent. V témže roce naložil vorový pramen o pěti tabulích zbožím a vydal se s ním na svou první plavbu do Hamburku. Úspěch jeho dálkové obchodní výpravy, zejména prodej dubového dřeva, grafitu a navázání obchodních kontaktů, pozdržely jeho návrat ze severského přístavu přes Berlín natolik, že se začalo hovořit o jeho možném vystěhování do Ameriky. Po smrti otce v létě 1828 převzal nejen rodinný provoz, ale i odpovědnost za matku a sourozence – starší bratr Johann po studiu práv působil již jako c. k. soudce při hlavní správě v Hluboké nad Vltavou. Na žádost matky byl 1828 ještě jako 23letý prohlášen za zletilého a ustanoven ředitelstvím schwarzenberského panství c. k. loďmistrem. Rozšířil dosavadní aktivity, zejm. o dálkový obchod s dřívím do Prahy a Německa, navazoval smlouvy s majiteli největších panství, bedlivě sledoval výstavbu Koněspřežní železnice Budějovice–Linec–Gmunden, zahájenou 1828 v úseku Budějovice–Kerschbaum. Na podzim 1829 byl v Čechách zcela uvolněn obchod solí, přinášející svobodu podnikání, a tento rok bývá považován za počátek rodinné firmy Lanna. Státní loděnici s domkem a příslušenstvím ve Čtyřech Dvorech vydražilo hlubocké panství za 870 zl. k. m., areál Lannovi od roku 1832 pronajalo a 1852 odprodalo; odtud název Lannova loděnice. Změny se v rychlém sledu odehrály také v Lannově rodinném životě: Po úmrtí matky v létě 1832 si následující rok vzal za ženu Philippine Peithnerovou (1803–1833). Po jejím náhlém skonu se Lannovou manželkou počátkem 1835 stala její sestra Josephine (1811–1893), s níž měl dvě děti, Adalberta Lannu ml. a Philippine (1848–1918).

Na počátku 30. let 19. století se Lanna stal nájemcem i největším uživatelem vodních staveb mezi Českými Budějovicemi a Prahou. Roku 1831 získal veškeré zakázky na práce při údržbě a splavňování Vltavy (žádost o splavnění horního úseku z Vyššího Brodu do Budějovic nebyla vyslyšena) a 1833 i Labe až k hranicím Saska, které byly opakovaně prodlužované až do roku 1862. Počátkem 40. let splavnil rovněž Lužnici, Nežárku a Blanici a postoupil je po náhradě výloh k všeobecnému užívání. Vystavěl nové nebo rekonstruoval staré jezy, ve všech postavil vorové propusti, provedl regulační práce, prohrábky a zpevnění břehů. Zprovoznění toků pro plavbu a plavení dřeva mělo mimořádný význam při zhodnocování přírodního bohatství zejména schwarzenberského, buquoyského a černínského panství a Lanna od počátku konkurenci nedával šanci ani cenou, ani parametry a včasností provedení. Vedle stavby lodí sám provozoval většinu říční dopravy soli, dřeva, grafitu a dalšího zboží jak tradičně do Týna nad Vltavou a Prahy, tak dál do Polabí a Německa. Dokázal prezentovat potřebnost a kvalitu prací pro zájmovou veřejnost i stát, každoročně pořádal inspekční plavby pro nejvýznamnější úředníky. Když Budějovicemi v září 1835 projížděl císař Ferdinand I. Dobrotivý (1793—1875), nechal Lanna vztyčit za Dlouhým mostem slavobránu s více než 30 m vysokým obeliskem a mocnáře zdravil slavnostní zástup plavců v stejnokrojích.

Vkladem 3 000 zlatých do nedostatkem financí trpícího podniku se roku 1831 stal akcionářem a 1832–1846 i provozovatelem koněspřežní železnice v úseku Budějovice–Linec. Vydržoval až 800 koní, na trase obhospodařoval vlastní zájezdní hostince včetně dodnes dochovaného zařízení při stanici v Kerschbaumu a v roce 1831 nově přestavěného původního objektu v Budějovicích. Zde se mu přes odpor měšťanů podařilo 1834 prosadit prodloužení trati vnitřním městem až ke skladům v areálu U Zelené ratolesti na břehu Vltavy. Spojil říční i železniční přepravu do uceleného systému a ovládl obchod solí mezi Horním Rakouskem a Čechami. Strategický význam měl vývoz grafitu z jihočeských dolů, na jehož těžbě se vlastnicky podílel, a který přepravoval dále po vodě až do Hamburku a pro vývoz do Anglie i Ameriky. Po skončení nájemní smlouvy si navazující smlouvou zajistil, že mu bude postoupeno veškeré zboží určené pro další transport po Vltavě. Od roku 1856 železnici provozovala Západní dráha císařovny Alžběty.

V roce 1841 zakoupil Lanna pozemky v Litvínovicích u Budějovic a vystavěl při břehu Vltavy pilu a parketárnu. Řeka zajistila pohon i dopravu, řezivo bylo zasíláno vory a loděmi do Prahy i Hamburku, parkety byly dodávány na stavby do Lince, Vídně, Salzburgu, Prahy, později také na přestavbu zámku Hluboká. Výroba parket byla po požáru 1858 přesunuta do Prahy. V budějovické loděnici během desetiletí znásobil počet vyrobených dřevěných lodí z vyšších desítek na stovky kusů (1851 na 350 ks ročně, 1852 již 439 lodí), určených z velké části pro německý trh, a proměnil tak město na vnitrozemský přístav. Loděnice měl také v Týně nad Vltavou a v Ústí nad Labem. Lodní doprava zůstávala páteří jeho podnikání i při rozvoji železnic, které nezřídka kanibalizovaly na tomto produktovém portfoliu. Díky znalosti řek, stavby lodí a organizačním schopnostem si vysloužil přezdívku „Vltavský admirál“. Ačkoli ve svých loděnicích stavěl dřevěná plavidla, stál i u počátků paroplavby na Labi a Vltavě.

S budějovickými společníky založil 1841–1843 slévárnu v Adolfově (Adolfstahl), nesoucí jméno Jana Adolfa II. ze Schwarzenbergu, předzvěst jeho dalšího důlního a hutnického podnikání na Kladensku. Věhlas a čestné občanství Prahy mu přinesla stavba Řetězového mostu císaře Františka I. v roce 1841, teprve druhého pražského mostu, dnes v podobě mostu Legií spojujícího Národní třídu se Smíchovem, a výstavba Smetanova nábřeží, navazujícího na pravém břehu na jeho předmostí a tvořící až k Staroměstskému jezu u Karlova mostu ikonické korzo s výhledem na Pražský hrad. Stavbu Lanna dozoroval z lodi s kanceláří a ložnici, ukotvené přímo u mostu. Podílel se i na infrastrukturních projektech, roku 1845 realizoval rozsáhlé protipovodňové práce na silnici mezi Malou Chuchlí a Zbraslaví. K propojení Písku a Tábora přes Vltavu vystavěl 1847 řetězový most v Podolsku, přeložený 1975 u Stádlce přes Lužnici.

Na počátku moderního železničního podnikání firmy Lanna stálo První pražské parostrojní nádraží, dnes Masarykovo nádraží, vybudované v konsorciu s firmou Bratři Kleinové v letech 1844–1845 jako koncová stanice na trati Olomouc–Praha Severní státní dráhy, která poprvé spojila Čechy s Moravou a Prahu s Vídní. Na základě rakousko-saské dohody byla trať podle návrhu Aloise Negrelliho a Jana Pernera prodloužena 1842–1851 do Podmokel, dnes místní části Děčína, a napojena na trasu do Drážďan. Její dominantou se stal Negrelliho viadukt ve vyústění trati do vnitřního města v Praze, vystavěný v letech 1846–1849 za použití parních strojů; dosud nejdelší železniční most ve střední Evropě.

Ve vzepjaté atmosféře roku 1848 se Adalbert Lanna st. stal spíše nechtěným účastníkem veřejného dění. V rodných Budějovicích byl povolán jako velitel setniny Národní gardy a zvolen jako poslanec neúspěšně připravovaného Zemského sněmu. Sdílel záporné stanovisko pražského Národního výboru, odmítající začlenění českých zemi do sjednoceného Německa a volby do Národního shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem. Mluvil německy a po matce i česky, jako „Budvajzr“ v specifické směsici obou jazyků, odolával nacionalismu, necítil se být Čechem ani Němcem, ale rakouským zemským patriotem z Českého království. Roku 1850 byl zvolen 1. prezidentem českobudějovické Obchodní a živnostenské komory, stal se iniciátorem a 1856 spoluzakladatelem zdejší Městské spořitelny, štědrým donátorem školství, spolkových a dobročinných aktivit.

Různou měrou se podílel na vzniku dalších zpracovatelských provozů a výrobních podniků. S bratry Kleinovými uvedl v roce 1843 do provozu parní mlýn v Lovosicích, vytěžoval kamenolomy v Těchnici a na dalších místech u Orlíka a Slap, v Budějovicích od 1847 vlastnil mlýn na obiloviny, sloužící i jako drtírna grafitu a sádry, s J. A. Schwarzenbergem v areálu U Zelené ratolesti zřídil 1852 velkokapacitní máčírnu a sušárnu lnu, provozovanou 1855–1866, stal se 1852 jedním ze zakladatelů a členem správní rady Továrny na keramiku a kameninu Kriegel & Co. v Přívozní ulici na pražském Smíchově.

Když prospektor Jan Váňa v listopadu 1846 narazil v Kročehlavech u Kladna na mocnou uhelnou sloj, otevřela se tím nová a dramatická etapa Lannova života a firmy. Vstoupil do uhelného obchodu s vkladem 690 000 zlatých. V roce 1847 se spojil s důlním podnikatelem, majitelem ostrova Žofín (Slovanského ostrova) a Pražských mlýnů v Praze, Václavem Novotným. Z původního těžířstva černého uhlí v okolí Vrapic a Cvrčovic vznikla společnost Pražské uhelné doly u Kladna, k níž se 1848 připojila firma Bratři Kleinové, vlastnící důlní díla téměř ve všech revírech v Čechách a na Moravě. Společně založili novou korporaci Kladenské kamenouhelné těžařstvo, která v únoru 1850 podala žádost o udělení koncese na stavbu železáren, budoucí Vojtěšské huti (Adalbertshütte) v Kladně.

Po objevení ložisek železné rudy v blízkosti Nučic u Prahy Lanna 1851 odjel na pracovní a studijní cestu do Anglie, kde kromě světové výstavy v Londýně navštívil především hutní a uhelné podniky v okolí Manchesteru a posléze také na kontinentě v Belgii a na Rýně. V témže roce se od Kladenského kamenouhelného těžařstva oddělila nová společnost s původním názvem Kladenské železářské těžařstvo a v dubnu 1854 zahájila stavbu Vojtěšské huti, nesoucí jméno Adalberta (Vojtěcha) Lanny. Vzhledem k potřebě dalších investic se dosavadní společnosti 1857 spojily s majitelem vrapických dolů a zakladatelem českého řepného cukrovarnictví Robertem Florentinem a slezským podnikatelem, vlastníkem dolů a železáren ve Vlkýši u Plzně Hermannem Dietrichem Lindheimem a založili Pražskou železářskou průmyslovou společnost s nevídaným kapitálem 9 milionů zlatých, které vídeňský Credit-Anstalt poskytl úvěr ve výši 3,5 milionu zlatých. Hlavní část produkce hutí v návaznosti na budování železnic tvořily kolejnice. S přesunem těžiště aktivit nechal Lanna st. vystavět Palác Lanna, nové sídlo rodinné firmy v Praze, podle návrhu Ignáce Ullmanna na nároží dnešní Hybernské a Havlíčkovy ulice, proti Masarykovu nádraží.

Akciovou společnost Buštěhradské dráhy založil A. Lanna st. se společníky v roce 1853 primárně k zajištění dopravy uhlí. Stavba první trati z Kladna do Kralup nad Vltavou, kterou 1854–1856 prováděli její největší akcionáři, kolejovou trať bratři Kleinové a objekty A. Lanna, navázala na Severní státní dráhu a zajistila rozvoz uhlí do Prahy a Polabí, remorkáží po vodě do Saska a dále do Magdeburgu. Pro nákladní přepravu železné rudy a vápence mezi Kladnem a ložisky v Nučicích a Tachlovicích Lanna a Bratři Kleinové vystavěli 1858 trať Kladensko-Nučické dráhy. Skutečný boom železničního podnikání v následujících dvou desetiletích vyvolal nový koncesní zákon z roku 1854, vedoucí k úplnému rozprodeji státních železnic a poskytující státní garance pro soukromé dráhy. A. Lanna st. 1856–1859 zbudoval s bratry Kleinovými pod vedením Johanna Schebka trať Pardubice–Liberec Jihoseveroněmecké spojovací dráhy s malebnou partií patrového kamenného Sychrovského viaduktu. Prahu s Plzní a k bavorským hranicím spojila 1860–1862 stavba železnice České západní dráhy, a přes zhoršující se zdravotní stav se Lanna v letech 1854–1865 ještě aktivně spolu s J. Schebkem podílel na projektu Turnovsko-kralupsko-pražské dráhy, k jejímž největším akcionářům rovněž patřil. Železničním epilogem se stala příprava vysněné spojnice Vídně s Prahou přes Budějovice a trasou do Plzně, když se v nelehké soutěži krátce před smrtí významně zasloužil o udělení koncese společnosti Dráhy císaře Františka Josefa, založené 1863 J. A. Schwarzenbergem.

Hutní podnikání na Kladně poznamenala koncem 50. let krize. Pražská železářská společnost musela redukovat kapitál, v roce 1862 byla akcionována a ředitelství přesunuto do Vídně. Oddlužení podniku ve výši přes 7 milionů zlatých těžce dolehlo na A. Lannu st. a řadu jeho obchodních partnerů a přátel. Ve prospěch nákladného projektu přenechal již 1855 obchod dřívím bratrovi Thomasovi Lannovi (1812–1867) a jeho společníkovi Janu Brabcovi, byť si zachoval rozhodný podíl. Deskové velkostatky v jižních Čechách, které vlastnil od roku 1840, Poříčí se zámkem, pivovarem a osadou Včelnou prodal Eduardu Claudimu (1810–1884), a Vracov v roce 1859 knížeti J. A. Schwarzenbergovi. Zklamání dovršilo, když byl v roce 1863 na generálním shromáždění akcionářů odvolán z vedení nové Pražské železářské společnosti, a.s. Zůstal pouze členem dozorčí rady, jako i později jeho syn A. Lanna ml.

Během třiceti let, kdy byla A. Lannovi st. státem svěřena údržba povodí Vltavy a Labe, prošly krajina a využití říčních toků výraznou proměnou. Stál u počátků paroplavby, zkušenostmi a zřejmě také stavebním materiálem napomohl podnikateli Johnovi Andrewsovi (1787–1847) a konstruktérovi Josephu Johnovi Rustonovi v roce 1841 spustit na vodu první parník Bohemia. Parní lodě potřebovaly zajistit větší plavební hloubku, úpravy na Labi tehdy pokročily do takové míry, že byla možná plavba osobních parníků z Hamburku do Mělníka a za zvláště příznivých podmínek až do Prahy, tj. do přístavu Karlín. Na vltavské části plné překážek navrhoval zřízení plavebních komor prioritně na pražských jezech, zprvu i plavebního kanálu tunelem pod vrchem Letná. Roku 1856 si Lanna bez přispění stavebního ředitelství sám zakoupil dva plovoucí parní bagry. Poprvé v Čechách byly tyto stroje pro stavební práce použity firmou Lanna 1857–1858 při budování přístavu na levém břehu Labe, dnes Přístavu Děčín–Rozbělesy.

Vznik Pražské paroplavební a plachetní společnosti v roce 1857, přímého nástupce historické Pražské plavební společností z 1822, byl spojený se získáním koncese na nákladní paroplavbu mezi Kralupy a Hamburkem za účelem transportu uhlí do Saska a Pruska. Lanna jako přední akcionář flexibilně pro remorkáž dodal 24 dřevěných vlečných lodí vyrobených v loděnici, zvlášť k tomu v letech 1856–1857 zřízené v Kralupech. Sám však jejímu podnikání konkuroval, jak na trati Severní státní dráhy do Drážďan, tak i vlastní dopravou uhlí až do Hamburku zakoupeným kolesovým remorkérem Kladno s desítkou člunů, když v prvních letech parníky společnosti selhávaly. Po iniciačním setkání v Měšťanské besedě počátkem roku 1865, se spolu s budoucím pražským primátorem Františkem Dittrichem A. Lanna st. stal spoluzakladatelem Pražské společnosti pro paroplavbu na řece Vltavě (Prager Moldau-Dampfschiffahrts-Gesellschaft) založené ke dni 25. dubna 1865, předchůdkyně Pražské paroplavební společnosti. Přes panující nedůvěru v rozvoj osobní dopravy byl jejím významným akcionářem. Slavnostní první plavba z Prahy do Štěchovic parníkem Praha zhotoveným firmou Ruston & CO. se uskutečnila 26. srpna 1865.

V roce 1865 byl vyznamenán Řádem železné koruny III. třídy, opravňující jej a jeho rodinu k povýšení do šlechtického stavu, který převzal až po jeho smrti syn A. Lanna ml. Zemřel 15. ledna 1866 v Praze důsledkem vyčerpání na selhání srdce. Pohřeb se stal velkolepou událostí, hold mu vzdali nejvyšší představitelé šlechty, politického, společenského a hospodářského života, stejně jako průvody horníků a plavců. Pochován byl v pronajímaném hrobě a později v hrobce Lanna, sdílené s rodinnou Schebek na pražských Olšanech. Lannův pomník v Českých Budějovicích byl slavnostně odhalen 24. května 1879.

Hlavačka Milan
Kopáček Jiří