Lanna Adalbert ml.

Syn Lanny Adalberta st. a Josephiny roz. Peithnerové (1811—1893) byl dobře připraven stát se nástupcem a pokračovatelem rodinné firmy Lanna. Po absolvování šestiletého piaristického gymnázia v Českých Budějovicích 1851 vystudoval dvouletou obchodní školu v Lipsku. S otcem často cestoval, potkával se s obchodními partnery a přáteli, kteří firmu a rodinu mezigeneračně provázeli, kupříkladu Schwarzenberg Jan Adolf II. A. Lanna ml. podobně jako otec místo dalšího studia získával zkušenosti praxí v různých profesích. Od 1854 byl zaměstnán při výstavbě Vojtěšské huti (Adalbertshütte) na Kladně, nesoucí jméno zakladatele, podílel se na práci v hutích i dolech, na stavbě Kladensko-nučické dráhy, pracoval jako skladník, účetní, pokladník, dílovedoucí. Z Kladna se vracel do Prahy a jižních Čech, staral se o obchod se dřevem a grafitem, plavení dřeva, stavbu lodí, provoz pil a parketárny v Litvínovicích u Budějovic a v Praze. Při cestách po průmyslových centrech Evropy se seznamoval s novými technologiemi, zastupoval firmu na Světové výstavě 1855 v Paříži. V roce 1858 byl ve dvaadvaceti letech jmenován tichým společníkem firmy s podpisovým právem, následně rodina přesídlila 1959 blíže do centra aktivit z Budějovic do Prahy. Životním mezníkem se stala návštěva Mnichova, kam zavítal po těžké nemoci při ozdravném pobytu v Alpách 1860. Zážitek z kulturního prostředí bavorské metropole jej hluboce ovlivnil a přivedl k zájmu o výtvarné umění, architekturu a umělecké řemeslo. V roce 1865 se oženil s Franciskou von Bene (1842–1929), s níž měl dvě dcery a syna, posledního v mužské linii rodu, jímž byl Adalbert Franz Joseph Lanna.

Po smrti otce 1866, v časech prusko-rakouské války, převzal A. Lanna ml. vedení firmy, otřesené neúspěchem kladenského projektu. Společníkem se stal Johann Schebek, prokuristou a později i společníkem Moritz Gröbe. Díky rozmachu akciového podnikání, systému státních garancí a příznivé hospodářské situaci v letech 1864–1873 byla fakticky dohotovena základní železniční síť, na jejíž výstavbě v Čechách se firma Lanna a její společníci významně podíleli, zpravidla v konsorciu s firmou Bratři Kleinové. Za období 1845–1875 činily stavební výkony firmy Lanna 1743 km zbudovaných parostrojních drah. Projekt Dráhy císaře Františka Josefa, v čele s prezidentem společnosti J. A. Schwarzenbergem, umožnil naplnit sen o železnici spojující Vídeň s Prahou přes České Budějovice. Vzniklo Stavební podnikatelství Dráhy císaře Františka Josefa, kde spolu s firmou bratří Kleinových byl hybatelem výstavby Adalbert Lanna ml. a jako partneři, původně jen zaměstnanci firmy Lanna – J. Schebek, který řídil celou stavbu, a M. Gröbe, jenž vedl stavbu po administrativní stránce. Od slavnostního výkopu 17. listopadu 1866 u zámku Hluboká byla do roku 1874 zprovozněna celá trať o délce 495 km v Čechách a 220 km v Rakousku. Jako poslední úsek byla vystavěna Pražská spojovací dráha z dnešní stanice Praha hl. nádraží přes železniční most pod Vyšehradem na nádraží Praha-Smíchov. Společnost Buštěhradské dráhy, k jejímž zakladatelům patřil A. Lanna st., měla od zprovoznění první trati Kladno – Kralupy nad Vltavou v roce 1856 klíčovou úlohu v dopravě uhlí. Expanze v 70. letech do severozápadních Čech a přes hřebeny Krušných hor do Saska, stejně jako zajištění obslužnosti chmelařských oblastí Žatecka a zpřístupnění západočeských lázeňských resortů osobní dopravě nově stanovilo její pozici na trhu. V soupise pozůstalosti A. Lanny ml. z července 1910 tvoří akcie Buštěhradské dráhy v ceně 172 tisíc zlatých asi tři čtvrtiny hodnoty všech cenných papírů.
Úsek Turnovsko-kralupsko-pražské dráhy z Neratovic do Prahy, vystavěný pražskou firmou Sölch a Tichý, otevřený v říjnu 1872, navázal přímé spojení s Prahou. Plán dále propojit železnicí z Bakova nad Jizerou přes Českou Lípu severočeská průmyslová města Rumburk, Děčín (Podmokly) a Varnsdorf směrem do Saska, uskutečnila na základě koncese, udělené 6. října 1865 hraběti Arnoštu Františkovi z Valdštejna-Vartenberka (1821–1904) a společníkům, nově vzniklá společnost Česká severní dráha. Stavba, zadaná firmě Lanna a Schebek, započala v úseku Bakov nad Jizerou – Česká Lípa v říjnu 1866, tedy krátce po úmrtí A. Lanny st., kdy jeho místo ve společnosti převzal syn A. Lanna ml. Výstavba v náročném terénu Lužických hor a četné viadukty a mosty v severních partiích přinesly dráze přezdívku Český Semmering. Celá trať v délce 97,6 km byla dokončena 1869. Úsek Benešov nad Ploučnicí – Česká Lípa vystavěla firma Sölch a Tichý 1870–1872, o rok později pak i z Rumburka do Šluknova a Ebersbachu. V dalších letech Česká severní dráha, od 1882 ve spojení s Turnovsko-kralupsko-pražskou dráhou, vybudovaly síť regionálních tratí, poslední úsek Cvikov – Jablonné v Podještědí v roce 1905.

Poslední velkou železniční stavbou, na které se A. Lanna ml. společně s J. Schebkem podílel, byla Plzeňsko-březenská dráha.Celkem bylo vystavěno 165,3 km tratí. Trať z Plzně do Železné Rudy o délce 96,4 km byla nešťastně poničena díky mohutnému sesuvu půdy po dlouhotrvajících deštích a dostala Lannu do nejhorší finanční situace v jeho kariéře železničního stavitele, že stát musel společnosti vypomoci vydáním obligací v hodnotě 14 410 000 zlatých. Stavba této trati, zadaná opět firmě A. Lanna, J. Schebek a M. Gröbe, započala 1874, provoz byl zahájen v říjnu 1877.

S koncem železničního boomu firma Lanna ve 2. polovině 70. let 19. století přesunula těžiště zpět k tradičním odvětvím svého podnikání. Klíčové pro ni bylo budování veřejných vodních staveb ke splavnění a regulaci Vltavy a Labe subvencovaných státem, které realizovala téměř výhradně. K výstavbě podnícené rozvojem paroplavby v 50. až 70. letech 19. století napomáhala nová technická zařízení, parní remorkéry, plovoucí bagry a korečková rypadla. Na Labi si rostoucí dopravní ruch vyžádal rozšíření i novou výstavbu přístavu Ústí nad Labem a přístavu Děčín–Rozbělesy, při plavební dráze bylo zřízeno množství překladišť či přístavišť a položen řetěz pro parní remorkáž, dotažený roku 1887 až po Mělník. Na Vltavě nad Prahou byl 1869 zřízen ochranný přístav Podolí pro parníky Pražské paroplavební společnosti a v letech 1870–1877 postupně upraveno řečiště. Podstatný význam mělo císařské rozhodnutí z 27. února 1868, nařizující souvislou regulaci Vltavy z Prahy do Mělníka po vzoru Labe. Do roku 1876 byly k provedení regulace vykoupeny všechny mlýny a vodní díla v tomto úseku a během dekády 1880–1890 probíhaly intenzivní práce na splavnění. Hlavním pražským přístavem nákladních lodí se i přes malou kapacitu a řadu nevýhod stal přístav Karlín. Velká povodeň na Vltavě 1890, kdy byla uvolněnými vory stržena i část Karlova mostu, iniciovala rozsáhlou výstavbu. Plány na kanalizování Vltavy na území Prahy byly vypracovány v technickém oddělení c. k. místodržitelství a byla na ně vyčleněna suma 4 000 000 zlatých. Veškeré stavební práce a úpravy byly zadány podnikatelské firmě A. Lanny. Potřeba velikého množství kamene na opevnění břehů a nábřežní zdi vedla k zřizování a rozšiřování lomů u Vltavy nad Prahou, budování rozsáhlého strojního inventáře zahájil 1889 nákup velkého pozemního korečkového rypadla, lokomotiv a prvního parníku. Přednostně proběhla v letech 1891–1893 rekonstrukce přístavu v Karlíně. Hloubením přístavu Holešovice 1892–1894 byl vytvořen bazén pro 150–170 největších labských lodí. Na žádost libeňské obce firma Lanna také přepracovala návrhy a podílela se na stavbě přístavu Libeň u ústí Rokytky v roce 1894. Poslední z řady realizovaných staveb, ochranný přístav Smíchov s překladištěm z let 1899–1903, oddělil nově zbudovaným přístavním bazénem Císařskou louku od smíchovského břehu. Odvedené dílo zcela změnilo dobovou atmosféru města a okolí Prahy.
Výsledkem anket Průmyslové jednoty i ministerstva obchodu ke splavnění dolní Vltavy a k dosažení potřebné celoroční hloubky pro plavbu bylo, že regulace je možná jen prostřednictvím zdymadel. S tím opět ožila stará idea vltavsko-dunajského průplavu. V soutěži zvítězil projekt vypracovaný podnikatelstvím A. Lanna pod vedením Ing. Antonína Smrčka (1859–1951). Stal se podkladem pro detailní návrh splavnit Vltavu pod Prahou a Labe od Mělníka až do Ústí nad Labem, který vypracovala Komise pro kanalisování řek Vltavy a Labe v Čechách, zřízená v roce 1896 na základě výnosu ministerstva vnitra, jakožto první vodohospodářský úřad v čele s místodržícím království Českého.

Po kanalizaci Vltavy v Praze se jednalo o největší zakázku firmy Lanna realizovanou na přelomu 19. a 20. století. Do první světové války bylo téměř každoročně odevzdáno jedno vodní dílo. Koncem roku 1898 bylo v tehdejší podobě dokončeno vodní dílo Klecany–Roztoky, během roku 1900 vodní dílo Dolany–Dolánky, koncem 1900 vodní dílo Troja–Podbaba a na jaře 1904 vodní dílo Miřejovice. Splavnění dolní Vltavy dovršilo vodní dílo Vraňany–Hořín, propojené s technicky unikátním, více než 10 km dlouhým Vraňansko-Hořínským plavebním kanálem, vystavěným 1902–1905, které pro lodě nedaleko nesplavného vltavského řečiště u Mělníka spojilo Vltavu s Labem. Na Labi se kvůli nepříznivým podmínkám protáhla stavba vodního díla Dolní Beřkovice do konce roku 1907, podobně jako vodního díla Štětí, dohotoveného v září 1909. V této etapě již přejímal vedení třetí v generaci rodinné firmy Lanna, Adalbert Franz Joseph Lanna. Výstavba vodního díla Roudnice nad Labem s ocelovým silničním mostem z roudnického náměstí přes Labe (Špindlerův most), započatá v roce 1906, byla dokončena 1910, rozsáhlé vodní dílo Štvanice v Praze vznikalo v letech 1907–1913. S budováním dopravně významných vodních cest se firma Lanna dále starala o údržbu plavební dráhy na horní Vltavě, Nežárce a Lužnici.

Osobnost A. Lanny ml. se výrazně promítla ve ztvárnění rodinných sídel. Pražský Palác Lanna, vystavěný otcem na nároží Hybernské ulice proti nádraží Severní státní dráhy (Masarykově nádraží), rozšířil 1872 o sousední dům a doplnil výmalbou českého malíře Viktora Barvitia (1834–1902). Reprezentativní rodinné a firemní sídlo postupně zcela zaplnily sbírkové předměty. Na přelomu 60. a 70. let 19. století vznikly také stavby dvou velkorysých soukromých vil s náročným ideovým programem. Novorenesanční Vila Lanna postavená 1868–1872 v pražské Bubenči udávala jako jedna z prvních předměstských letních sídel v Praze nový směr. Ve stejném stylu byla vystavěna Vila Lanna v Gmundenu, nejvýznamnější novorenesanční stavba v dnešním Rakousku. Kolem 1870 vznikla společná rodinná hrobka Lanna a Schebek, největší náhrobní stavba na Olšanských hřbitovech v Praze. S jmenováním doživotním členem Panské sněmovny Říšské rady 1891 dal A. Lanna ml. vystavět 1895 reprezentativní rezidenci, novobarokní palác podle projektu Ernsta Gotthilfa (1865–1950), ve vídeňské 4. čtvrti nedaleko paláce Schwarzenberg. 
Osobní vztah si A. Lanna ml. uchoval k domu císařského loďmistra č. 3 v Lannově loděnici, v kterém se narodil. Přestože jeho otec nechal 1852 postavit v severní části loděnice vilku s oranžerií alpského typu a rodině patřily s areálem U Zelené ratolesti další nemovitosti ve městě, Čtyřech Dvorech a na Pražském předměstí, přespával při pobytu v rodném městě ve starém stavení dochovaném ve stylu selského baroka. K plavcům měl blízko také v Týně nad Vltavou nebo v Praze, a podobně jako ostatním zaměstnancům firmy jim přispíval na sociální potřeby a spolkové aktivity. Když byl kpoctě jeho otci slavnostně odhalen pomník Adalberta Lanny ve vyústění budějovické třídy Na Sadech v roce 1879 a bylo mu uděleno čestného občanství města, poukázal obci několika tisíc zlatých na sirotky v Budějovicích. Obsáhlý výčet darů zejm. v sídelních lokalitách v Čechách a Rakousku, ale i podíl na financování Rakousko‑uherské expedice k severnímu pólu 1872–1874 nebo archeologických prací 1896 v Malé Asii Otto Benndorfa (1838–1907), zachycují strohé záznamy Lannova deníku.
Vysokého uznání se A. Lannovi ml. dostalo jako sběrateli a mecenáši umění. Umělecká díla shromáždil díky nákupům při početných cestách a díky kontaktům v sběratelských a uměleckých kruzích. Odborně systematizoval rozsáhlé sbírky především uměleckého řemesla. Stal se členem správních orgánů a spolupracovníkem předních odborných institucí v Čechách, Rakousku a Německu. Dlouhodobě věnoval prostředky na rozvoj uměleckého školství a řemesel, pečoval o rozvoj osobností, jakými byli sourozenci Josef, Quido a Amálie Mánesovi. Byl čestným členem a od 1888 předsedou Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách, předchůdkyně dnešní Národní galerie, a členem výboru jí založené Krasoumné jednoty pro Čechy, spolku pro podporu výtvarného umění. Krátce byl 1890 také předsedou přípravného komitétu Jubilejní zemské výstavy 1891, kvůli zhoršení česko-německých vztahů však z komitétu vystoupil, spolu s odchodem téměř všech německých organizátorů původně všeobecné výstavní akce. Největší zásluhy mu přináleží jako zakladateli Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, o jehož zřízení usiloval od 60. let 19. století a jehož sbírky následně doplňoval štědrými dary a zápůjčkami. Na sklonku života se vlivem zdravotních problémů, rostoucího nacionalismu, ale i ekonomické situace rozhodl vypořádat dědictví prodejem sbírkových souborů. Aukce mimořádného významu v 10 velkých veřejných dražbách, uspořádaných 1909–1912 v Berlíně, Stuttgartu a Vídni, přinesly kolem šesti milionů rakouských korun.
Adalbertu Lannovi st. se ještě na sklonku života dostalo vyznamenání Řádu železné koruny III. třídy, uvádějící jej a jeho rodinu do šlechtického stavu. Řád již po smrti otce převzal A. Lanna ml. a na jeho základě byl povýšen 1868 do rytířského stavu. Symbol na štítu erbu rodu Lanna tvořilo svisle listem dolů postavené zlaté okřídlené veslo v modrém poli. V červnu 1877 byl A. Lannovi ml. propůjčen Řád Františka Josefa, 1891 byl jmenován členem Panské sněmovny Říšské rady a 1896 mu byl udělen Řád železné koruny II. třídy. V září 1907 jej císař František Josef I. (1848–1916) povýšil do stavu svobodných pánů, baronů. Po úmrtí 1909 v jihotyrolském Meranu byl pohřben v rodinném mauzoleu, hrobce Lanna sdílené s rodinou Schebek na pražských Olšanských hřbitovech.

Kopáček Jiří
Hlavačka Milan