Hlávkův most

Pražský vltavský most spojující Těšnov s Holešovicemi přes ostrov Štvanici, nesoucí jméno českého stavitele, politika a mecenáše Josefa Hlávky

Ke změně velikosti mapy myší podržte klávesu Ctrl a použijte kolečko myši

K posunutí mapy použijte dva prsty

Potřeba přímějšího spojení Nového Města a Karlína s rozvíjejícími se Holešovicemi zesílila po otevření Ústředních jatek a dobytčího trhu roku 1895. Pěší se mezi ostrovem Štvanice a Bubny přepravovali přívozem, zatímco povozy musely objíždět přes most Františka Josefa I. Pražská obec proto nechala roku 1900 postavit provizorní dřevěný most podle projektu inženýra Rudolfa Kaplana. Most, označovaný jako Jateční a vedený přes Velké Benátky, měl od počátku dočasný charakter. Jeho nahrazení urychlilo poškození ledem v únoru 1909 i probíhající regulace ramen Vltavy u ostrova Štvanice, spojená se scelováním menších ostrovů, budováním plavebního kanálu a Štvanické plavební komory.

Trvalý most vznikl ve dvou konstrukčně odlišných etapách, které odrážely tehdejší spor o provedení ze železa nebo betonu. Pro jižní úsek mezi Těšnovem a Štvanicí vybudovala v letech 1908–1910 ocelový obloukový most Mostárna bratří Prášilů, kamenné pilíře provedla firma Kapsa & Müller. Architektonickou koncepci připravil II. odbor pražského stavebního úřadu, vedený Mečislavem Petrů. František Mencl prosazoval stavbu z betonu, město však zvolilo kovovou konstrukci. Most byl po zatěžovací zkoušce otevřen 2. února 1910.

U severního úseku mezi Štvanicí a Bubny Mencl již variantu z betonu prosadil. Stavbu podle jeho konstrukčního návrhu a architektonického řešení Pavla Janáka provedla firma Karla Herzána od dubna 1910 do října 1911; zatěžovací zkoušky proběhly 3.–6. února 1912 a poté byl most uveden do provozu. Mencl zde spojil dva staticky odlišné systémy. Nad Štvanicí navrhl čtyři železobetonové oblouky pevně vetknuté do podpor, každý o rozpětí 17,85 metru. Hlavní koryto Vltavy pak překlenul třemi oblouky o rozpětích 36, 39 a 36 metrů z prostého, tedy nevyztuženého betonu, přizpůsobenými geometrii nestejně šikmých podpor třemi kamennými klouby na každém poli.

Architektonicko-uměleckou podobu betonovému mostu vtiskl Pavel Janák, který vyšel z wagnerovské moderny. Povrchy členil geometrickým dekorem, pracoval s umělým kamenem z mramorové drti, podhledy oblouků opatřil kazetováním a jejich spodní linii zdůraznil opakovaným vlnovkovým motivem. Ve cviklech, tedy plochách mezi oblouky a mostovkou, byly osazeny kruhové medailony dvanácti představitelů pražské obce a osobností spojených se stavbou mostu. Vytvořili je Josef Mařatka a Otto Gutfreund. Nad horní částí pilířů na Štvanici vznikly figurální alegorické reliéfy tesané do povrchové vrstvy betonu: na straně proti proudu od Ladislava Kofránka, z druhé strany od Bohumila Kafky.

Janák začlenil do architektonické koncepce i solitérní sochařskou výzdobu a drobné stavby, které nebyly integrální součástí mostu. Na bubenském předmostí umístil pískovcová sousoší Práce a Humanita od Jana Štursy na kubisticky pojaté podstavce ve tvaru komolých jehlanů, ve vnitřním prostoru sloužící pro výběr mostného nebo jako kiosky. Z mostu vedlo na Štvanici dvouramenné schodiště se subtilními žlábkovanými sloupky a v podobně vzdušném ztvárnění na Bubenském nábřeží vznikla tramvajová čekárna s veřejnými záchodky. Obě stavby zanikly při poválečném rozšíření mostu. Součástí Janákovy koncepce měl být také monumentální pomník Josefa Hlávky se sochou v nadživotní velikosti od Josefa Mařatky, zamýšlený při nájezdu ze Štvanice; realizován nebyl.

Rozsáhlá rekonstrukce v letech 1958–1962 podle projektu Stanislava Hubičky reagovala na plánované napojení na severojižní magistrálu a na požadavek rozšířit most. Jižní ocelový úsek mezi Těšnovem a Štvanicí byl odstraněn a nahrazen novou železobetonovou konstrukcí v upravené ose. Fragmenty staršího předmostí a soklových částí však zůstaly pod mostem a u plavební komory čitelné. Menclův a Janákův severní úsek byl zachován, ale na straně po proudu řeky k němu byla přistavěna druhá konstrukce obdobného stavebního systému; celková šířka mostu se zvětšila přibližně z 18 na 28 metrů. Mezi starou a novou částí zůstala podélná mezera překrytá železobetonovými přechodovými deskami, tramvajová trať byla vedena středem mostu nad tímto spojovacím pásem. Soumostí je klíčovou součástí pražské severojižní magistrály a navazuje na terminál Vltavská.

Rozšíření zásadně změnilo vnímání původní výzdoby. Originální líc Janákova mostu zůstal uvnitř mezery mezi oběma konstrukcemi a část původních reliéfů se tak ocitla skryta. Odlitky Kafkových reliéfů byly roku 1983 osazeny na vnější stranu nové mostní části. Ve stejném roce se na holešovické předmostí vrátila Štursova sousoší na kopiích Janákových podstavců, ale již jinak polohově i pohledově situovaná. V letech 1983–1984 doplnil František Häckel medailony Pavla Janáka a Josefa Hlávky, které nahradily dva původní portréty. Dnešní Hlávkův most tak vedle sebe uchovává původní betonovou konstrukci z let 1910–1912 a vrstvy poválečné přestavby, jež změnily jeho šířku, dopravní uspořádání i vztah k původní výzdobě.

Kopáček Jiří
Kopáček Tadeáš

Textové zdroje

• Technická správa komunikací hl. m. Prahy – Hlávkův most čeká omezení kvůli ochraně konstrukce (2026)

Audiovizuální záznamy

• Michael Rykl: Hlávkův a Mánesův most v Praze