Masarykovo nádraží
Výstavba koncového nádraží Severní státní dráhy byla zahájena v listopadu 1844 podle návrhu inženýra Jana Pernera. Stanice měla za cíl propojit Prahu s tratí z Vídně a Drážďan. Byla situována tak, aby umožňovala přímé propojení s městskými funkcemi: v bezprostředním sousedství se nacházela pošta, celnice i mýtní stanice. Výstavbu provedly firmy Adalberta Lanny st. a bratří Kleinů.
Autorem architektonického návrhu byl Anton Jüngling. Přijímací budova stanice ve stylu rané florentské renesance vznikla v rekordním čase devíti měsíců. První vlak z Olomouce přijel do Prahy 20. srpna 1845, veřejný provoz začal 1. září. Nádraží hrálo klíčovou roli v propojení pražského železničního uzlu. Na něj přímo navazoval Negrelliho viadukt, který přivedl trať z Drážďan do vnitřního města.
Komplex byl původně rozdělen hradební zdí na dvě části: vnitřní nádraží s oddělenou odjezdovou a příjezdovou budovou a skladišti, a vně hradeb provozní část s výtopnami, remízami a dílnami. Perner dokázal prosadit zásah do městských hradeb, které byly částečně zbořeny a nahrazeny hradbou s šesti průjezdnými branami s mřížemi, které se na noc uzamykaly.
K výraznému rozvoji stanice došlo v 50.–70. letech 19. století. Od 1. ledna 1855 přešlo nádraží do vlastnictví Rakouské společnosti státní dráhy (StEG), která síť Státních drah odkoupila. Pod vedením Augusta de Serrese-Wieczffinského byla zrušena původní hradba a stanice byla výrazně rozšířena, zejména o nový železniční triangl (1871), který umožnil průjezd nákladních vlaků bez zajíždění do hlavní budovy. V letech 1873–1874 byla podle architektonického návrhu Karla Englera a Adolfa Paula postavena nová odjezdová hala s prosklenou stěnou a restaurace s dekorativním litinovým sloupovím v interiéru.
Ve 20. století prošel komplex několika přestavbami, zejména v letech 1938–1945 dle návrhu architekta Antonína Parkmana, kdy byl směrem do Hybernské ulice postaven vestibul v duchu pozdního funkcionalismu. Po roce 2002 získalo Národní technické muzeum areál bývalých dílen a výtopny, kde připravuje Muzeum železnice a elektrotechniky.
Od roku 2012 prochází celá lokalita rozsáhlou revitalizací – zejména díky návrhu studia Zaha Hadid Architects a projektu Penta Real Estate, který řeší propojení s letištěm, novou městskou čtvrť a modernizaci trati Praha–Kladno. Na modernizaci stanice se podílí i architektonické studio Jakub Cigler Architekti, které navrhlo mimo nové přestřešení kolejiště a design nástupišť.
Masarykovo nádraží si zachovalo mimořádně vysokou míru autenticity. Anton Jüngling navrhl budovu podle požadavku na oddělení přijíždějících a odjíždějících cestujících jako dvě samostatné budovy. Dostavba restaurace na nároží byla provedena mimořádně citlivě. Propojení příjezdové budovy a restaurace prosklenou stěnou s litinovou konstrukcí připomíná architektonické řešení výpravní budovy StEG ve Vídni. Reprezentativnost stanice odpovídala významu Prahy jako metropole – Jüngling, do té doby autor úsporných klasicistních projektů, zde reagoval na soudobý proud neorenesance. Stavba byla přirovnávána k římskému Palazzo della Cancelleria.
Celý areál Masarykova nádraží je od roku 1989 kulturní památkou a významnou součástí městské památkové rezervace. Patří mezi nejstarší dochovaná nádraží v Evropě, které si uchovalo původní neorenesanční výpravní budovu z poloviny 19. století. Zachovaný císařský salónek v levém křídle nádražní budovy dokládá historický význam stanice i pro panovnický dvůr. V období první republiky byl přizpůsoben potřebám prezidenta T. G. Masaryka a doplněn o moderní koupelnu a další komfortní vybavení, odpovídající reprezentativní funkci prostoru.
Masarykovo nádraží zůstává živým symbolem železnice jako fenoménu 19. století – místa, kde se potkávala inženýrská preciznost, podnikatelská energie i měnící se urbanistická struktura hlavního města.
Borovcová Alena
Hlavačka Milan
Kopáček Tadeáš
