Ostrov Štvanice
Ostrov Štvanice, dříve dominující vltavskému souostroví Velké Benátky, nebyl až do 20. století jednotnou plochou. Vzhledem ke své poloze plnil od středověku významnou strategickou a komunikační funkci – právě zde se nacházel brod přes Vltavu, který byl po staletí nejvýhodnějším místem pro přechod řeky.
Během 12. až 14. století ostrov opakovaně postihly ničivé povodně, které zásadně proměňovaly jeho tvar i charakter osídlení. V tomto období byl využíván především rybáři, převozníky a později i zemědělci z přilehlých osad. V 16. století byl osázen stromy a vzniklo zde několik stavení se zelinářskými zahradami. Na sklonku století byl na ostrově zřízen sklad střelného prachu, který sloužil až do konce třicetileté války. Rozvoj však nadále komplikovaly časté záplavy.
Štvanice na zvěř, které daly ostrovu jméno, se tu konaly od 17. až do počátku 19. století. Roku 1824 zde byl vystavěn klasicistní hostinec s tanečním sálem, dnes známý jako Vila Štvanice (od 1958 kulturní památka) a využívaný mimo jiné jako divadelní scéna. Na ostrov vedla dřevěná lávka přes již zaniklé ostrovy Jeruzalémský a Korunní v místech dnešních plavebních komor. Výstavbou železnice Severní státní dráhy v letech 1846–1849 jej překlenul druhý nejstarší dochovaný vltavský most v Praze, Negrelliho viadukt, spojující Karlín s Holešovicemi. Návštěvnickou atraktivnost zvýšilo 1877 varieté, počátkem 80. let byla v centrální části ostrova vybudována novorenesanční budova porodnice a útulek pro nemajetné matky (po vzniku republiky též útulek Československé ochrany matek a dětí). Dřevěné budovy první pražské ledárny začaly fungovat r. 1882, v následujícím desetiletí zde vznikly také tři restaurace a byla položena provizorní Jateční lávka z Holešovic.
K zásadní proměně podoby ostrova došlo na začátku 20. století, kdy byly jednotlivé ostrůvky v rámci regulačních a inženýrských zásahů scelovány do kompaktní plochy současné Štvanice. Tento proces souvisel s výstavbou vodního díla Štvanice (1907–1913), Hlávkova mostu (1908–1911) a hydroelektrárny (1907–1914), které zásadně proměnily říční krajinu v dané lokalitě.
Ve 20. století se Štvanice významně zapojila do společenského a sportovního života v Praze. Již od r. 1901 zde sídlil I. ČLTK (I. český lawn–tennis klub), který si zde v letech 1926–1927 vybudoval tenisový areál. V letech 1932–1934 byl podle návrhu Josefa Fuchse postaven Zimní stadion Štvanice, první stadion v Československu s umělou ledovou plochou. Stadion hostil mimo jiné čtyři hokejová mistrovství světa a v r. 1955 se stal dějištěm prvního přímého televizního přenosu Československé televize.
Ve východní části ostrova fungovala až do povodní v roce 2002 veřejná plovárna, jejíž tradice byla znovu obnovena v roce 2020 otevřením přírodního koupacího místa Baden Baden. V roce 1984 byla v souvislosti s výstavbou metra pod Vltavou zbořena původní novorenesanční budova porodnice.
Během rekonstrukce vodního díla Štvanice v letech 1984–1987 byla vybudována slalomová dráha, sloužící pro vodní sporty. Od roku 1994 je na ostrově v provozu zastřešený Skatepark Štvanice, který každoročně hostí mezinárodní závody v rámci skateboardové série Mystic Sk8 Cup.
Ostrov zdobí také několik uměleckých děl. V roce 1965 zde byla umístěna socha Odpočívající dívky od Jaroslava Horejce, v areálu tenisových kurtů pak 1986 plastika Tenista od sochaře Ladislava Janoucha, a 2012 pamětní deska hokejisty a tenisty Jaroslava Drobného.
Od počátku 21. století se ostrov stal předmětem rozsáhlých plánů na revitalizaci, 2013 byla uspořádaná architektonická soutěž na budoucí podobu ostrova, na jejímž základě byl vypracován Manuál vize ostrova. Jedním z prvních kroků k oživení ostrova bylo otevření lávky HolKa v roce 2023.
Kopáček Jiří
Martínek Jiří
