Nádraží Kralupy nad Vltavou
Železniční stanice v Kralupech nad Vltavou vznikla roku 1850 se zprovozněním Severní státní dráhy (NStB) z Prahy do Podmokel (dnešního Děčína). První, ještě provizorní stanice stála severněji od dnešního areálu na umělém náspu z výkopů tunelů u Nelahozevsi.
V roce 1856 zahájila provoz i Buštěhradská dráha (BEB) vedoucí z Kladna. Vybudovala si vlastní provozní zázemí – výpravní budovu postavenou firmou Adalberta Lanny st. podle projektu inženýra Josefa Chvály, výtopnu, vodárnu, lokomotivní dílny, strojovnu i obytné domy pro zaměstnance a přístavní vlečku. Tu navrhl inženýr Josef Kress; ústila u Vltavy, kde se překládalo kladenské uhlí na lodě. Vlečka byla zrušena v roce 1894 při regulaci řeky a definitivně zanikla v roce 1925.
Patrová výpravní budova BEB, orientovaná k dráze středním tříosovým rizalitem, sloužila jako hlavní nádraží i pro NStB – konkrétně od roku 1855 Rakouské společnosti státní dráhy (StEG) až do příchodu Turnovsko-kralupsko-pražské dráhy (TKPE) z Neratovic v roce 1865, kdy byla východně od stanice BEB postavena nákladem všech společností (StEG, BEB a TKPE) novorenezanční reprezentativní přijímací budova podle projektu Carla Schumanna.
Vznikl tak specifický typ železničního uzlu, v němž každá z konkurenčních společností (StEG, BEB, TKPE) provozovaly vlastní kolejiště a výtopny, avšak tratě byly vzájemně provozně propojeny a umožňovaly průchodnost soustav. Tento model přispěl k prudké proměně Kralup z vesnického sídla v průmyslově-dopravní centrum s regionálním významem. Stanice se dále rozrůstala – roku 1882 byla otevřena trať do Velvar, o dva roky později vlečka do cukrovaru ve Zvoleněvsi, obě později napojené na strategickou trasu přes Slaný a Louny do Duchcova (1922). Výstavba železničního uzlu tak výrazně ovlivnila urbanistickou strukturu města, jeho růstovou dynamiku i prostorovou organizaci, čímž Kralupy nabyly pozice klíčového dopravního uzlu severozápadních Čech.
Po postupném zestátnění jednotlivých drah – TKPE (již jako součást České severní dráhy) v roce 1908, StEG v roce 1909 a BEB v roce 1923 – byla provozní zázemí sjednocena pod jedno vedení ve výtopně BEB. Výtopny StEG a TKPE byly přeměněny na dílny. V této podobě stanici zasáhl ničivý nálet 22. března 1945, který železniční stanici vážně poškodil včetně výpravní budovy. Ačkoli byly připraveny návrhy nové budovy od Karla Kalvody a Josefa Dandy, z finančních důvodů nebyly realizovány a historická výpravna sloužila po provizorních opravách až do roku 1982.
V letech 1983–1986 pak proběhla výstavba nové moderní stanice podle návrhu architekta Vlasty Douši a inženýra Roberta Kunfta ze Státního ústavu dopravního projektování (SÚDOP). Monumentální stavba kombinuje železobetonový skelet s ocelovou konstrukcí a ušlechtilými materiály (mramor, žula, sklo, tombak, vitráže). Dominantou je otevřená dvoupodlažní odbavovací hala s galeriemi, sochou Prométhea od Ladislava Martínka, reliéfem s motivy města a sádrovým podhledem zajišťujícím akustiku, osvětlení i ventilaci. Interiér si dodnes uchoval estetiku 80. let s prvky bruselského stylu a neofunkcionalismu.
Po roce 2000 prošla budova pouze dílčími úpravami. Navzdory dobrému stavu hlavních prostor však dochází k postupné degradaci některých původních architektonických a uměleckých prvků. Přestože se jedná o výjimečně dochovaný příklad pozdně modernistické dopravní architektury s hodnotným interiérem, stanice dosud nebyla prohlášena za kulturní památku, ačkoliv je její památková ochrana dlouhodobě diskutována.
Z původního areálu se dochovaly především objekty BEB, zejména patrová výpravní budova z roku 1855, která se nachází v klínu mezi hlavní a kladenskou tratí a dnes slouží jako zázemí traťové služby. Budova si zachovala původní dispozici, ale fasáda a okna byly upraveny – například byla odstraněna pro BEB typická půlkruhová okna s arkádovou římsou v přízemí a obloučkový vlys ve štítech, čímž byl narušen původní vzhled. Dochovaly se také dílny Buštěhradské dráhy, které byly v roce 2023 prohlášeny za kulturní památku, a zbytky původní vlečky k Vltavě – většina těchto reliktů je dnes ve špatném technickém stavu. V roce 2019 byly zbořeny někdejší obytné domky z roku 1851.
Borovcová Alena
Kopáček Tadeáš
