Holešovická plynárna

Počátky plynárenství v lokalitě sahají do první poloviny 70. let 19. století, kdy v prostoru mezi dnešními ulicemi U Výstaviště a Za Elektrárnou vznikla starší obecní plynárna. V souvislosti s připojením Holešovic-Bubnů k Praze v roce 1884 a rychlým demografickým i průmyslovým růstem aglomerace však tento původní provoz přestal kapacitně vyhovovat potřebám veřejného osvětlení, domácností a rozvíjejících se podniků.

Proto byla v prostoru Na Maninách, vymezeném dnešními ulicemi Argentinská, Plynární, Osadní a U Průhonu, vystavěna podle projektu Josefa Krosta nová městská velkokapacitní plynárna, uvedená do provozu roku 1888. Komplex tvořil rozsáhlý soubor výrobních, provozních a skladovacích objektů, závoz uhlí byl zajištěn vlastní vlečkou z nádraží Praha–Bubny. Technologie dodala První českomoravská továrna na stroje v Libni.Plynárna se zapojila do vznikajícího průmyslového pásu dolních Holešovic, kde se v jejím sousedství postupně zformovaly Ústřední jatky a dobytčí trh, přístavní a železniční infrastruktura a následně i městská elektrárna Holešovice. Patřila k největším v českých zemích a stala se pilířem městského plynárenského systému.

Význam holešovického závodu začal slábnout ve 20. letech 20. století v důsledku budování modernějších zdrojů, zejména plynárny v Michli, po jejímž zprovoznění byl zdejší výrobní provoz 1927 odstaven. Areál následně sloužil pomocným provozům. K likvidaci stavebního fondu došlo v průběhu druhé poloviny 70. let 20. století, kdy bylo zahájeno odstraňování technologických zařízení včetně vodního plynojemu a následně došlo k plošné demolici budov. Historickou existenci plynárenského uzlu dnes v topografii čtvrti připomínají názvy ulic Plynární, Malá Plynární a U Staré plynárny.

Kopáček Tadeáš