Železniční dílny České Velenice

Výstavba dílen (Zentralwerkstätte) v sousedství nádraží České Velenice (do 1920 s názvem Gmünd) se uskutečnila v letech 1868–1869 v souvislosti s budováním Dráhy císaře Františka Josefa (Kaiser-Franz-Josefs-Bahn; KFJB). Dílny ležely v geometrickém středu celé sítě, což umožnilo soustředit údržbu vozového parku do jednoho místa. Původní areál zahrnoval remízy, kovárny, slévárny a administrativní budovy. V době dokončení zde pracovalo přes 400 dělníků a komplex patřil k nejmodernějším v rakousko-uherské monarchii.

Na přelomu 19. a 20. století prošel areál rozsáhlou modernizací, během níž přibylo zázemí pro úzkorozchodnou dráhu Waldviertelbahn. Zásadní technologický zlom nastal kolem roku 1908, kdy byla v areálu vybudována vlastní tepelná elektrárna České Velenice. Ta umožnila přechod od mechanických parních transmisí k elektrickým pohonům obráběcích strojů a zajistila osvětlení v celé oblasti železničního komplexu, který do vypuknutí první světové války zaměstnával přes tisíc pracovníků.

Po stanovení nové státní hranice v roce 1920 a připojení Vitorazska k ČSR na základě Saintgermainské smlouvy připadly dílny Československu. Staly se jedním z pilířů nově vzniklých Československých státních drah (ČSD). V období první republiky byly po přerovském závodu druhými největšími železničními opravnami v zemi. Se zhruba 1 200 zaměstnanci tvořily hospodářské a společenské centrum nově 1922 vzniklého města České Velenice.

Po roce 1938 přešly dílny pod správu německých říšských drah Deutsche Reichsbahn a byly částečně adaptovány na vojenskou výrobu. Kvůli nedostatku personálu zde byli k práci nuceni váleční zajatci a vězni. V bezprostřední blízkosti dílen fungovaly různé formy internace: pobočka koncentračního tábora Mauthausen pro maďarské Židy, provizorní tábor pro italské zajatce a tábor v blízkém lese pro zajatce francouzské. Dne 23. března 1945 se areál stal cílem masivního náletu amerických bombardérů B-24 Liberator. Z celkových 70 objektů zůstalo nepoškozeno pouze šest. Nálet si vyžádal na 1 300 obětí, přičemž velkou část mrtvých tvořili právě nuceně nasazení dělníci, zajatci a vězni.

I přes totální zkázu byl provoz ještě v roce 1945 provizorně obnoven. Po znárodnění v roce 1949 se dílny staly hlavními opravnami lokomotiv ČSD. V roce 1952 byl podnik přejmenován na Hlavní dílny ČSD, později v 60. letech na Železniční opravny a strojírny (ŽOS). Závod se specializoval na generální opravy motorových lokomotiv (např. řady T 435 či M 240). O špičkové úrovni zdejšího řemesla svědčí náročné zakázky, jako byla rekonstrukce salonního vozu prezidenta T. G. Masaryka, opravy parní lokomotivy 486.0 „Mikádo“ nebo výroba kopií císařského vlaku Majestic Imperator. Na počátku 80. let dosáhl závod svého vrcholu s více než 1 500 zaměstnanci.

Po roce 1989 nastal postupný útlum výroby, od 1992 fungoval podnik jako ŽOS České Velenice, a.s. V roce 2013 bylo do dílen deponováno dvanáct luxusních historických vagonů a parní lokomotiva soupravy legendárního Orient Expressu. Měly zde projít kompletní renovací, k té však kvůli úpadku firmy již nedošlo. Provoz byl v roce 2014 definitivně ukončen a mezinárodní souprava v areálu uvízla na osm let, než byla v roce 2021 odvezena k opravě do Německa. Areál dnes představuje unikátní soubor industriální architektury čekající na nové využití.

Kopáček Tadeáš
Kopáček Jiří