Vídeň
Archeologické nálezy z území dnešní Vídně jsou staré více než 7000 let. Kolem roku 400 př. n. l. zde Keltové založili osadu zvanou Vedunia. Po obsazení území Římany na přelomu letopočtu na místě vznikl opevněný tábor Vindobona, v kterém zemřel roku 180 císař Marcus Aurelius. Tábor sloužil jako důležitá pohraniční pevnost Dunajského limes, součásti římského Limes Romanus, ale zůstával ve stínu nedalekého Carnunta, hlavního města provincie Pannonia Superior. Rozvoj oblasti přerušil vpád Hunů pravděpodobně roku 433, kdy bylo antické město zcela zničeno.
Až k roku 881 je lokalita znovu zmiňována jako Wenia, spolehlivě jsou její dějiny doloženy od 1030. To už byla v držení vévodů z rodu Babenberků; z nich Jindřich II. Jasomirgott sem v roce 1156 přesídlil a učinil z Vídně natrvalo hlavní město Rakous. Roku 1221 byla povýšena na město s rozsáhlými právy a obchodními výsadami, mezi 1251 a 1276 byla dočasně v moci českého krále Přemysla Otakara II., který je někdy považován za zakladatele Hofburgu. Roku 1276 římský král Rudolf I. Habsburský udělil rakouské země, předtím odebrané českému králi (pokus o zvrat v bitvě na Moravském poli 1278 se nezdařil), svému rodu. Město se tak trvale stalo rodovým sídlem rakouských Habsburků, od roku 1438 prakticky nepřetržitě i císařskou rezidencí; do roku 1806 císařů Svaté říše římské, poté císařů rakouských. V období 1485–1490 byla Vídeň obsazena uherským králem Matyášem Korvínem, který se tu i usídlil, a na přelomu 16. a 17. století z politických i osobních důvodů císař Rudolf II. dočasně přenesl svůj dvůr do Prahy. V letech 1529 a 1683 se dvakrát ubránila tureckému obležení, přičemž druhý útok skončil slavnou vítěznou bitvou u Vídně.
V novověku patřila k nejvýznamnějším mocenským sídlům Evropy. Průběžná centralizace moci v habsburské monarchii, zejména za Marie Terezie a Josefa II., přivedla do města sídla mnoha úřadů, včetně České dvorské kanceláře, přesunuté sem z Prahy v roce 1749. Největší politické prestiži se těšila v letech 1814–1815, kdy se zde konal Vídeňský kongres velmocí, který po napoleonských válkách určil novou mapu Evropy. Se zavedením ústavního systému v polovině 19. století sídlil ve Vídni vedle panovníka od 1861 také nejvyšší zákonodárný orgán mocnářství – Říšská rada.
Již roku 1365 byla ve městě založena univerzita, dnešní Universität Wien, ve své době nejvýznamnější vzdělávací instituce střední Evropy. Naopak až 1496 zde vzniklo biskupství, od roku 1722 arcibiskupství, jakkoli Vídeň trvale patřila k hlavním oporám katolické víry ve střední Evropě. Roku 1705 zde byla založena první moderní banka v mocnářství, Wiener Stadtbank. Zásadní urbanistickou transformaci přineslo zboření městských hradeb, podél reprezentativní okružní třídy Ringstrasse od konce šedesátých let 19. století postupně vyrostly prestižní budovy státní opery, radnice, parlamentu. Byla připojena předměstí – zejména v roce 1850 (obvody 2–9) a dále 1890–1892 (dnešní obvody 10–19), za Dunaj se město rozšířilo roku 1904 (21. obvod). Mezi lety 1850–1910 vzrostl počet obyvatel z půl milionu na více než dva miliony, což z Vídně učinilo jedno z největších měst světa. Vedle univerzity zde vznikla i řada dalších významných vzdělávacích institucí včetně technických a uměleckých škol, které přitahovaly mnoho osobností, mj. z okruhu rodiny a firmy Lanna. Kolem roku 1900 zde žilo téměř půl milionu Čechů, kteří tvořili jednu z největších menšin a měli rozsáhlou síť škol, spolků a českého tisku.
Město se v druhé polovině 19. století proměnilo v hlavní průmyslové centrum Rakouska-Uherska, s vrcholem rozvoje na přelomu 19. a 20. století. Mezi významné podniky patřila zejména Lokomotivfabrik Floridsdorf, jeden z největších výrobců lokomotiv v monarchii, dále továrny strojírenského, chemického a potravinářského průmyslu, včetně známého pivovaru Ottakringer. Prudký hospodářský růst byl spojen s přílivem obyvatel z českých zemí a dalších oblastí monarchie a úzce souvisel s rozvojem dopravy, První koňská tramvaj vyjela v roce 1865 a od 1897 byl zahájen provoz elektrických tramvají, jejichž síť se rychle rozšiřovala.
V počátku 19. století hrála významnou roli ve vývoji dopravy do Vídně První dunajská paroplavební společnost. Řeka Dunaj zde byla postupně regulována již od 17. století, hlavní tok se postupně posunul dále k východu. Nynější Donaukanal, jehož část nábřeží je součástí vídeňského Ringu, byl do současné podoby upraven 1873, kdy byla zbudována tzv. plovoucí vrata, chránící město před ledovými krami. Na přelomu 19. a 20. století byl kanál doplněn o zdymadlová a přehradní vodní díla, jejichž architektonické řešení navrhl Otto Wagner. Již v roce 1803 byl otevřen 63 km dlouhý vodní kanál Wiener Neustädter Kanal z Vídeňského Nového Města do Vídně, umožňující dopravu po vodě z oblasti Vídeňského lesa a zejména přepravu uhlí a stavebního materiálu. Kanál fungoval až do konce 19. století, kdy již nedokázal konkurovat železniční dopravě.
Právě železnice se v 19. století staly základem dopravní sítě celé habsburské monarchie. První parní vlak z Vídně vyjel roku 1838 směrem k severu, jako součást Severní dráhy císaře Ferdinanda, financované převážně kapitálem rodiny Rothschildů. Ta navazovala na úsek Floridsdorf– Deutsch–Wagram, zprovozněný už 1837, a v roce 1839 spojila Vídeň s Brnem. Během dalších dvou dekád se Vídeň stala zásadním železničním uzlem, odkud vyjíždělo všemi směry celkově 7 drah s vlastními koncovými nádražími. Severní dráha císaře Ferdinanda, původně směřovaná na Krakov, byla již 1845 zprovozněná i do Prahy a v 50. letech napojená přes Severní státní dráhu na Drážďany. Jižní dráha, proslulá první horskou železnici na světě přes Semmering, zapsanou na seznam UNESCO, vedla na Štýrský Hradec a do přístavu Terst, Do Uher ve směru Bratislava, Budapešť měla cíl Východní dráha a na západ pak Západní dráha (Dráha císařovny Alžběty) do Lince a Salzburgu. Po roce 1866 síť doplnila ještě Dráha císaře Františka Josefa, mířící severozápadním směrem na Prahu, České Budějovice a Plzeň, Rakouská severozápadní dráha přes Znojmo a Jihlavu na Kolín a Děčín (s dodatečně doplněnou odbočkou do Prahy), a konečně i spíše regionální Aspangbahn, otevřená 1881 směrem na Vídeňské Nové Město a podhorský Aspang.
Nejslavnější doby Vídně skončily rozpadem Rakousko-Uherska na podzim 1918. Město se stalo hlavním městem tzv. „zbytkového“ Rakouska a zároveň významným centrem politického života. V meziválečném období zde opakovaně docházelo k ostrým střetům mezi radikální levicí a pravicí, včetně ozbrojených bojů během únorových událostí roku 1934. V březnu 1938 byla Vídeň spolu s celým Rakouskem připojena k nacistickému Německu (Anschluss) a stala se druhým největším městem Říše, hned po Berlínu. Za 2. světové války zahynulo odhadem až 200 000 obyvatel města včetně prakticky celé židovské komunity, a město utrpělo rozsáhlé škody při spojeneckém bombardování. V dubnu 1945 byla Vídeň po těžkých bojích dobyta Rudou armádou a následně 1945–1955 byla stejně jako Berlín rozdělena do čtyř okupačních sektorů spravovaných vítěznými mocnostmi; historické centrum tvořilo zvláštní mezinárodní zónu. Státní smlouva podepsaná 15. května 1955 obnovila rakouskou nezávislost a zaručila jeho trvalou neutralitu. Od té doby je Vídeň nejen politickým a kulturním centrem Rakouska, ale i dějištěm významných mezinárodních jednání a sídlem mnoha mezinárodních organizací (např. OSN, OPEC). Stále si drží pověst jedné z hlavních kulturních metropolí Evropy.
Martínek Jiří
