Nádraží Libčice nad Vltavou

Původní klasicistní výpravní budovu v Libčicích nad Vltavou, postavenou v roce 1850 na trati Severní státní dráhy v úseku z Prahy do Podmokel (dnešního Děčína), projektoval architekt Anton Jüngling, autor Masarykova nádraží v Praze. Hmotové řešení s prostředním patrovým traktem a přízemními křídly určené pro stanice IV. třídy patřilo k nejčetnějším. Nově vzniklé nádraží oddělilo historickou zástavbu Libčic od Vltavy a přispělo k urbanistickému přesunu těžiště obce do přednádražního prostoru. Již roku 1872 zde vznikl areál Železáren Libčice, v roce 1894 cihelny a později byl celý průmyslový areál napojen na nádraží pomocí železniční vlečky.

V souvislosti s rostoucím významem stanice vznikla roku 1912 zcela nová výpravní budova. Projekt pod vedením architekta Franze Uhla navrhla projekční kancelář Ředitelství pro tratě Společnosti státní dráhy, které po zestátnění Rakouské společnosti státní dráhy (StEG) spravovalo její tratě. Novostavba v novobarokním stylu se secesními detaily kombinuje střední patrový trakt, na který symetricky navazují patrové rizality s mansardovými střechami a přízemní křídla. Podél drážní strany probíhá přístřešek nesený litinovými sloupy. Architektonické prvky budovy – zejména členění fasád a střešní profilace – vyjadřují prestiž a ambice pozdní monarchie.

Stanice nesla původně název Libšice, v roce 1924 byla přejmenována na Libčice nad Vltavou. V roce 2003 prošla budova kompletní rekonstrukcí, při níž byla obnovena jak vnější fasáda, tak i interiéry včetně původní dlažby. Budova představuje cenný doklad železniční architektury počátku 20. století v době po zestátnění společnosti StEG, kdy se uplatňovaly vlivy historismu, doznívající secese a architektonické moderny.

Stanice v Libčicích tak nejen ilustruje proměnu železniční architektury, ale také odráží transformaci celého sídla z venkovské vesnice v průmyslově orientované město.

Borovcová Alena
Kopáček Tadeáš