Šumava

Nejrozlehlejší a díky hlubokým lesům patrně nejmalebnější pohoří Česka se rozkládá. Táhne se v délce téměř 200 km od Všerub a Železné Rudy na západě, kde na německé straně leží jeho nejvyšší partie v čele s Velkým Javorem, a pokračuje přes rozlehlou oblast Šumavských plání až k Trojmezenské, Boubínské a Želnavské hornatině, vyplňujícím nejhornější část povodí Vltavy, jež zde pramení. Východní hranici pohoří tvoří Vyšebrodský průsmyk na česko-rakouské hranici. Nejvyšším bodem české části pohoří je Plechý (1378 m n. m.). Přes 180 vrcholů Šumavy překonává výšku 1000 m n. m., více než v Krkonoších.

Geologický podklad tvoří převážně staré vyvřelé (žuly) a přeměněné (ruly, svory) horniny. Během milionů let byla Šumava zarovnána do planiny, avšak ve třetihorách byla zčásti tektonicky rozlámána a do dnešní členité podoby ji dotvořila eroze během čtvrtohor. V té době byly také nejvyšší partie hor zaledněny; svědectvím této doby je osm dochovaných drobných ledovcových jezer. Největší z nich, Černé jezero, však svou plochou nepřesahuje 20 hektarů.

Podnebí je mírné a poměrně vlhké, s ročním průměrem srážek přes 1000 mm, místy až 1500 mm. Jeho charakter je silně ovlivněn nadmořskou výškou, což se projevuje zejména v zimě, kdy zde leží bohatá sněhová pokrývka – sníh se udrží až 140 dní v roce a místy dosahuje průměrné výšky okolo 2 metrů. Díky tomu mívají zdejší řeky nejvyšší průtok obvykle na jaře.

Šumavou prochází hlavní evropské rozvodí mezi Severním mořem (povodí Labe) a Černým mořem (povodí Dunaje). Nejdůležitější řekou pramenící na jejím území je Vltava, do jejíhož povodí patří také Úhlava, Otava (s pramennými toky Vydrou a Křemelnou) a Blanice. K významným dunajským přítokům pramenícím na Šumavě patří Regen (Řezná), Ilz a Große Mühl. Největší umělou vodní plochou je Lipenská přehrada o rozloze 4870 hektarů. Menší vodní plochy se vyskytují v dalších částech pohoří, ať už jde o rašelinná jezírka (Chalupská slať, Tříjezerní slať) nebo umělé nádrže vybudované k usnadnění plavení dřeva, jako Boubínské a Jelení jezírko.

Více než 80 % rozlohy Šumavy pokrývají rozsáhlé smrkové lesy, které v průběhu 16.–19. století nahradily původní dubové a bukové porosty. Zbytky původních smíšených lesů si na některých místech dodnes uchovaly charakter pralesa, například Boubínský prales, většinou však jde o druhotné, hospodářsky využívané porosty. Po orkánu Kyrill v roce 2007 postihla oblast rozsáhlá kůrovcová kalamita, která některé části lesa velmi vážně poškodila.

Na Šumavě roste řada vzácných druhů rostlin, například žebrovice různolistá, rosnatka okrouhlolistá či prha chlumní; endemitem je hořeček český. Velké druhy zvířat (medvěd, vlk) již byly vyhubeny člověkem v 19. století; vlci se ale v poslední době vrací, stejně jako rys ostrovid či bobr evropský. Mezi ptáky vyniká tetřev hlušec (Tetrao urogallus) s odhadovanou populací kolem 600 jedinců, jedinou životaschopnou v západní a střední Evropě, dále čáp černý či ořešník kropenatý. V místních řekách se vyskytuje mihule potoční a na řece Blanici také perlorodka říční.

V roce 1991 byla nejcennější část Šumavy vyhlášena národním parkem, největším v Česku, s rozlohou 680 km² (zonace byla upravena v letech 1995 a 2007). Na něj navazuje chráněná krajinná oblast, zřízená již v roce 1963, o rozloze 996,2 km². V tzv. první zóně národního parku by měla být lidská činnost omezena na minimum, což se však ne vždy dodržuje – správa parku tak dlouhodobě čelí tlaku na těžbu dřeva i rostoucímu turistickému ruchu. Na německé straně se rozkládá obdobný Národní park Bavorský les (Nationalpark Bayerischer Wald), vyhlášený roku 1970 a rozšířený v roce 1997 na 242,5 km² a v roce 2020 na současných 248,8 km².

Po staletí měla Šumava klíčovou roli především jako neprostupný hraniční hvozd, oddělující Čechy a Bavorsko. Její průsmyky však zároveň sloužily jako přirozené trasy pro obchodní spojení, zejména po Zlaté stezce. K její ochraně zde vzniklo několik hradů, například Kašperk či Kunžvart u Strážného. Pohoří bylo tradičně významným zdrojem kvalitního dřeva, ceněného i ve stavebnictví. Těžba rud se zde rozvíjela méně, výjimkou byly zlaté doly u Kašperských Hor patřící k nejvýnosnějším v Čechách; na mnoha místech se však dobývala i železná ruda a další suroviny.

Od 16. stol. proslavilo Šumavu sklářství, které využívalo bohaté zdroje dřeva pro vytápění hutí. Nejvíce se vyráběly skleněné korálky, tzv. páteříky, ale také tabulové a zrcadlové sklo. Nejznámější sklárny, patřící rodinám Abelů a Hafenbrädlů, stály v okolí Železné Rudy i ve střední části pohoří. Doposud funguje jediná sklárna v Anníně na Otavě. Dřevo se rovněž zpracovávalo jako stavební materiál a plavilo po řekách; proto zde vznikly i umělé vodní cesty, jako je Vchynicko-tetovský kanál poblíž Modravy a především Schwarzenberský kanál, propojující povodí Vltavy a Dunaje a zbudovaný na sklonku 18. a v první půlce 19. století.

Komunikační možnosti Šumavy výrazně zlepšila výstavba železnic. Hlavní tahy se sice pohoří vyhnuly, ale vznikla řada regionálních tratí, které umožnily spojení napříč horami a usnadnily odvoz dřeva i dalšího zboží k odběratelům. První byla Plzeňsko–březenská dráha, jež v roce 1876 protáhla svou trať ze severních Čech přes Klatovy do Nýrska. O rok později dokončila náročný úsek s 1,75 km dlouhým tunelem pod Špičáckým sedlem a v Alžbětíně se napojila na nově otevřenou trať do bavorského Plattlingu. Společnost však finanční nápor neustála a už v roce 1884 byla zestátněna.

V 90. letech se dostala železnice i do východní části Šumavy, když byla zbudována regionální dráha z Číčenic napřed do Prachatic (1893), poté do Volar (1899) a v roce 1910 prodloužena přes Stožec až do Nového Údolí, kde navázala na Ilzthalbahn do Pasova; téhož roku se propojila i s další tratí, otevřenou již roku 1892 v úseku České Budějovice – Horní Planá – Želnava. Obdobně byla mezi lety 1893 a 1900 postavena trať ze Strakonic přes Vimperk a Lenoru do Volar. Souhrnně jsou tyto tratě dnes označovány jako Šumavské lokálky. K roku 1910 byla jejich výstavba v podstatě dokončena; roku 1911 přibyla zpočátku poněkud experimentální, Vyšebrodská elektrická dráha z Rybníku (tehdy Certlov) přes Vyšší Brod až do Lipna nad Vltavou, sloužící hlavně k obsluze papíren v Loučovicích.

Pro hospodářský rozvoj Šumavy měla význam i rakouská lokální trať Mühlkreisbahn, otevřená roku 1888 z nádraží Linz-Urfahr do stanice Aigen-Schlägl, tedy na samotné úpatí pohoří. V tomto úseku mohla nahradit – a pravděpodobně i fakticky nahradila – podstatnou část nákladní dopravy, která do té doby probíhala po spodním úseku Schwarzenberského kanálu a dále po řece Mühl.

Ekonomickou prosperitu za 1. republiky, založenou vedle těžby dřeva a sklářství také na rozmachu cestovního ruchu, ukončila nejprve hospodářská krize 30. let a poté události druhé světové války. Po roce 1945 byla převážná většina německého obyvatelstva z české části Šumavy odsunuta do Německa a krajina byla kromě českých navrátilců dobrovolně i řízeně dosídlena národnostně různorodými příchozími, ovšem v podstatně menším počtu než před válkou.

Vznik železné opony napříč Evropou mezi východním a západním blokem zásadně rozdělil i Šumavu, která se stala jednou z možných frontových linií studené války. Na české straně vzniklo v průměru 7 km široké hraniční pásmo se zákazem vstupu civilistů; obce byly vysídleny a ukončena hospodářská činnost včetně turistického ruchu. Zakázán byl i přístup k prameni Vltavy a k většině jezer.

Zastaven byl také provoz na obou příhraničních železničních tratích – v případě Nového Údolí definitivně, neboť v 70. letech byla bavorská část trati uzavřena a fyzicky zrušena. Jediným pozitivním důsledkem bylo spontánní znovuoživení přírody v oblastech nepřístupných veřejnosti, což později umožnilo vznik národního parku. Až pád železné opony v roce 1989 otevřel cestu k novému rozvoji turistického ruchu na Šumavě a přeshraniční spolupráce.

Šumava reprezentuje unikátní kombinaci zachovalého přírodního a kulturního dědictví, chráněnou krajinu evropského významu. Pro svou rozlehlost, nadmořskou výšku a lesnatý charakter bývá nazývána „zelenou střechou Evropy.

Martínek Jiří