Strahovský klášter

Od roku 1143 počíná oficiální existence premonstrátské kanonie na Strahově, dnes v Praze. Řád řeholních kanovníků z Prémontré uvedl tehdy do Čech olomoucký biskup Jindřich Zdík v součinnosti s českým knížetem a pozdějším druhým králem Vladislavem I. a pražským biskupem Janem.

Postupem času se Strahovský klášter stal přes mnohé překážky a válečné pohromy jedním z center vzdělanosti v Čechách, jak o tom dodnes svědčí i jeho knihovna, v současnosti svým rozsahem největší soukromá sbírka, umístěná ve velkolepých historických sálech. V roce 1627 převezl opat Kašpar Questenberk ostatky zakladatele řádu sv. Norberta z Magdeburgu, načež byly uloženy v klášterní bazilice Nanebevzetí Panny Marie. Sv. Norbert byl tehdy inkorporován mezi české zemské patrony. Počínaje 17. stoletím se členové řádu se proslavili jako učenci v mnoha disciplínách a během 19. století někteří z nich (především opat Jeroným II. Zeidler) působili ve funkci rektora Karlovy univerzity. Pozemková reforma v prvních letech Československé republiky značně zredukovala rozsah klášterního majetku. Klášter sice přežil nacistickou okupaci během 2. světové války, ale v roce 1950 byl uzavřen komunistickým režimem, přičemž většina řeholníků byla umístěna ve sběrných táborech. Konvent nadále s velikými obtížemi fungoval ilegálně a do kláštera se mohl navrátit až po pádu komunistického totalitního zřízení v roce 1989. 

V minulosti byla poloha kláštera nad meandrem Vltavy v Pražské kotlině výhodná pro dopravu dřeva z klášterních statků v horních pasáží řeky, kde probíhala jeho těžba. Strahovský urbář z roku 1410 zmiňuje rozsáhlé lesy ve Štěchovicích i lesy v Zátoni nad Českým Krumlovem, v roce 1564 se pak v urbáři píše o povinnostech štěchovických měšťanů plavit palivové i stavební dříví pro potřeby kláštera. Strahov nebyl jediným řádovým domem v blízkosti Vltavy, na horním toku to byl klášter Milevsko, který se po bitvě na Bílé Hoře dostal pod strahovskou správu.

V roce 1638 klášter koupil Hradištko na soutoku Vltavy a Sázavy, které sloužilo jako spojovací článek při cestách úředníků i pozdějšího strahovského opata Kryšpína Fuka z Hradiště na milevské statky. Ten ve 40. letech 17. století splavnil horní tok Vltavy, především vltavské Proudy, na jejichž Hořejším slapu vztyčil na oslavu císaře pamětní Ferdinandův sloup. V jeho blízkosti byla v roce 1722, s největší pravděpodobností péčí strahovského opata Mariana Hermanna, umístěna socha sv. Jana Nepomuckého, která dala Svatojánským proudům jméno.

Pařez Jan