Pražský hrad

Hrad, majestátně se vypínající nad řekou Vltavou v historickém jádru Prahy, lemovaný předpolím Hradčan, je jedním z nejvýznamnějších symbolů české státnosti a patří k nejrozsáhlejším hradním areálům v Evropě. Jeho historie sahá do 9. století, kdy kníže Bořivoj I. z rodu Přemyslovců založil první opevněné sídlo s převážně dřevěnou zástavbou. Díky strategické poloze se Hrad brzy stal centrem moci českých knížat a později králů.

V 10. století zde vznikly první kamenné církevní i světské stavby. Největší rozkvět zažil Hrad za vlády Karla IV., který jej proměnil v císařské sídlo a v roce 1344 zahájil výstavbu gotické katedrály sv. Víta, dokončené až v roce 1929 při tisíciletém výročí smrti sv. Václava. Na výstavbě se podíleli Matyáš z Arrasu, Petr Parléř a později architekti Josef Kranner, Josef Mocker a Kamil Hilbert. Katedrála uchovává korunovační klenoty a hroby českých panovníků a světců.

Na přelomu 15. a 16. století se za Jagellonců prosadil renesanční sloh, plně rozvinutý po požáru roku 1541 a s nástupem Habsburků. Za Rudolfa II. Habsburského, který koncem 16. století přenesl dvůr z Vídně do Prahy, se Hrad znovu stal císařským sídlem i centrem vědy a umění.

Významnou proměnu přinesla barokně klasicistní přestavba podle návrhů Niccola Pacassiho a Antonína Haffeneckera z let 1755–1775, která vtiskla Hradu podobu reprezentačního zámeckého sídla. V 19. století Hrad chátral a sloužil převážně úřadům a armádě. Obnova nastala po roce 1918, kdy se stal sídlem prezidenta republiky. Modernizaci vedli architekti Jože Plečnik, Otto Rothmayer a později Pavel Janák. Další úpravy proběhly po roce 1989 za prezidenta Václava Havla, který areál otevřel veřejnosti.

Dnes je Pražský hrad sídlem prezidenta a zároveň významným kulturním a turistickým centrem. Slouží k oficiálním účelům, pořádají se zde výstavy, koncerty a další akce. Zůstává trvalým symbolem české identity a státnosti.

Filip Wittlich